ECLI:CZ:US:2012:2.US.1457.12.1
sp. zn. II. ÚS 1457/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem Kotlářská 34, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. 38 Co 231/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2010 č. j. 15 C 133/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2010 č. j. 15 C 133/2007-97 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se proti 1) E. K. a 2) M. K. (které v původním řízení vystupovaly jako žalované) domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X a p. č. Y v k. ú. S. a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. 38 Co 231/2010 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadá obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že u předmětných pozemků figuroval v katastru nemovitostí tzv. duplicitní zápis vlastnického práva. Ve prospěch stěžovatele přitom byl proveden zápis podílu ve výši id. 5/4 a po id. 1/4 příslušelo každé z tehdejších žalovaných. Duplicitní zápis byl proveden na základě různých právních titulů. Prvním z nich bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001 č. j. 4 D 1296/1992-182, o schválení dědické dohody, druhým bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2006 č. j. 86 D 461/2005-73, kterým bylo skončeno řízení o dodatečném projednání dědictví.
Stěžovatel stručně rekapituluje průběh celé řady navazujících dědických řízení. Podle jeho názoru nebyl a není duplicitní zápis důvodný, neboť vznikl v důsledku nesprávné právní kvalifikace provedené v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. 4 D 1296/92. Problém v celé věci představuje řízení o scelení pozemků a na něj navazující směna, tedy proces, který ohledně dotčených nemovitostí v době smrti původní zůstavitelky probíhal. Stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci se nabízejí dvě varianty řešení, které podle jeho názoru vždy vyznívají v jeho prospěch. První z nich stojí na zjištění, že scelovací řízení bylo ke dni smrti původní zůstavitelky, tedy k datu 23. 2. 1960, dokončeno, pak by předmětné nemovitosti nabyl podle soudem potvrzené dohody o rozdělení dědictví stěžovatelův otec a po jeho smrti stěžovatel. Druhá z variant vychází z předpokladu, že v den smrti původní zůstavitelky scelovací řízení dokončeno bylo a tato již v uvedené době vlastnila pozemky náhradní, byť tyto dosud údajně nebyly zapsány do tehdejší pozemkové knihy. Notář však v řízení o dědictví do pozůstalosti zařadil nemovitosti původní, které pak podle soudem potvrzené dohody o rozdělení dědictví nabyl stěžovatelův otec a po jeho smrti stěžovatel. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že bagatelizovaly jím uváděná tvrzení i váhu navržených důkazů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soud prvého stupně čerpal svá skutková zjištění předně z dlouhé řady dědických spisů, které provedl jako důkazy. Z nich učiněné závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, tvrzení stěžovatele nepřisvědčují. K duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem obecné soudy, shodně jako stěžovatel, neshledaly důvod. Předně označily jako rozporné s logikou i matematickým vyjádřením podílů celku nyní existující zápis vlastnictví stěžovatele k 5/4 popsaných nemovitostí (když celek má 4/4), přičemž jako další spoluvlastnice uvedených nemovitostí v podílu 1/4 figurují obě uvedené žalované a již zemřelá R. K. Naléhavý právní zájem na odstranění takového zápisu stěžovateli tak obecné soudy přiznaly. Tvrzení stěžovatele, že mu náleží výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem, však nemá podle názoru obecných soudů oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy zjistily, že současný stav zápisu v katastru nemovitostí je (zkráceně popsáno) důsledkem pochybení dřívějšího Státního notářství Brno-město, které do dodatečného projednání dědictví po původní zůstavitelce nesprávně zahrnulo i původní pozemky v k. ú. Brněnské Ivanovice, jejichž označení však ke dni úmrtí zůstavitelky vzhledem k již ukončenému scelovacímu řízení neexistovalo, a namísto těchto pozemků původní zůstavitelka ještě za svého života nabyla vlastnické právo k náhradním pozemkům p. č. XX (nyní vedené jako pozemky p. č. X a p. č. Y v k. ú. S., o nichž bylo vedeno nyní přezkoumávané řízení). Tyto pozemky nabyly v rámci dodatečného projednání dědictví na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001 č. j. 4 D 1296/92-182 potvrzeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2001 sp. zn. 18 Co 457/2001 pozůstalé děti M. K., F. B. (stěžovatelův otec), R. K. a pozůstalý vnuk A. R., každý rovným dílem, na základě čehož byl správně proveden zápis do katastru nemovitostí. Obecné soudy dále zjistily, že nynější poněkud nesrozumitelný zápis vznikl v důsledku nesprávného postupu katastrálního úřadu, který v roce 2004 vyšel z výše uvedeného chybného závěru Státního notářství Brno-město, jímž bylo potvrzeno nabytí vlastnictví o velikosti 4/4 k již neexistující parcelní číslům otci stěžovatele, čímž katastrální úřad vytvořil nejen duplicitu zápisu vlastnictví, nýbrž i součtem podílů překročil vyjádřené podíly celku. Obecné soudy tímto zcela srozumitelným způsobem objasnily svůj závěr, že stěžovatel své přesvědčení o nabytí výlučného vlastnictví k předmětným nemovitostem odvozuje z titulu, který tento stav nemohl platně založit. Ústavní soud neshledal v odůvodnění napadených rozhodnutí rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani prvky formalismu či svévole.
Proto Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele představuje pouhou polemiku s obecnými soudy v rovině skutkových zjištění a jednoduchého, podústavního práva, kterou s ohledem na výše nastíněné nelze podrobit řádnému meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví. Obecným soudům nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout a Ústavní soud nemohl jejich úvahy, vzhledem k výše popsaným limitům své přezkumné činnosti, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožnil, není sama o sobě způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu