ECLI:CZ:US:2012:2.US.1617.12.1
sp. zn. II. ÚS 1617/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Mgr. Petrem Pešatem, advokátem se sídlem Přívozská 10, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 55 To 273/2011-1132 ze dne 4. ledna 2012 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 35/2007-986 ze dne 22. června 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, již Ústavní soud obdržel dne 30. dubna 2012, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu, konkrétně práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do jeho práva na rovné postavení účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále se stěžovatel dožaduje, aby Ústavní soud rozhodl o povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že jeho právo na soudní ochranu bylo oslabeno v důsledku absence opodstatnění a řádného odůvodnění obou zamítavých rozhodnutí obecných soudů v řízení o povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. S předmětným soudním rozhodnutím okresního soudu stěžovatel polemizuje zejména pro jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřuje v neodstranění vad, pro něž bylo usnesení prvoinstančního soudu napadeno u soudu vyšší instance a následně také zrušeno, dále v důsledku nerespektování právního názoru orgánu nadřízeného a pro nedostatky v rámci provádění některých důkazních prostředků. Dle jeho názoru rovněž krajský soud při projednání stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení okresním soudem nepostupoval v souladu s pravidly spravedlivého procesu, když nezohlednil veškeré návrhy k provedení důkazů stěžovatele, resp. přistoupil k nim liknavě.
Ústavní soud předně zkoumal, zda podání splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatel nerespektoval ustanovení §30 a §31 citovaného zákona, jimiž se ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem (včetně sepsání samotné ústavní stížnosti), a to na základě plné moci, v níž je výslovně uvedeno, že byla zmocněnému udělena speciálně pro zastupování před Ústavním soudem. Podání rovněž postrádalo náležitosti vyžadované §34 zákona o Ústavním soudu, konkrétně potřebné množství stejnopisů návrhu a kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. O této skutečnosti byl stěžovatel vyrozuměn výzvou k odstranění vad podání ze dne 4. května 2012, jíž mu byla současně stanovena lhůta pro odstranění vad návrhu o délce 30 dnů od doručení přípisu Ústavního soudu s poučením o následcích jejího marného uplynutí. Stanovená lhůta byla záhy k žádosti stěžovatele prodloužena s konečnou platností do 15. července 2012. Dne 27. června 2012 došlo k doplnění ústavní stížnosti, jímž byl nedostatek návrhu zhojen.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 5 T 35/2007, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. října 2007, sp. zn. 2 To 495/2007, byl stěžovatel uznán vinným a pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."). Této trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit předložením dokladu o zaplacení částky 1 000 000 Kč společnosti MLECOOP východočeská divize - družstvo, sídlem Hradec Králové, Zemědělská 897, IČ 64259439, přičemž stěžovatel tak činil z pozice jednatele společnosti EC-euro-cargo, s.r.o. Částka měla být složena na účet coby záloha za odběr objednaného zboží společností EC-euro-cargo, s.r.o. Tato transakce však neproběhla. Stěžovatel se v rámci řízení před soudem prvního stupně bránil tvrzením, že byl uveden v omyl jednatelem odběratelské společnosti, panem Ing. M. L., a že nezaplacení předmětné částky nebylo způsobeno úmyslně, nýbrž z pouhé nedbalosti zapříčiněné nepřesvědčením se, zda platba skutečně řádně proběhla. K prokázání tvrzené skutečnosti stěžovatel soudu navrhl provedení důkazu výslechu pana Ing. M. L. Tuto obhajobu však okresní soud dle názoru stěžovatele zcela neoprávněně vyhodnotil jako účelovou a provedení důkazu vyslechnutím svědka pana Ing. M. L. jako nadbytečné odmítl. Nadto bylo stěžovatelem upozorněno na skutečnost, že proti tomuto navrhovanému svědkovi bylo vedeno trestní řízení, v němž vystupoval stěžovatel sám jako svědek, načež byl pan Ing. M. L. odsouzen pro trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 a 4 tr. zák. spolu s další předchozí trestnou činností k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2009, sp. zn. 39 T 7/2007, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 4 To 45/2009. Dále je přesvědčen, že citovanými rozhodnutími v řízení pana Ing. M. L., jež se přímo týkají skutku, za který byl stěžovatel odsouzen na základě rozporovaného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 5 T 35/2007, bylo rozhodnuto odchylně, resp. soudy dospěly k jiným závěrům zejména ohledně podílu na vině jednotlivých účastníků na spáchaných skutcích. Tato nová skutečnost v podobě později vydaného soudního rozhodnutí v trestní věci pana Ing. M. L., které svědčí ve stěžovatelův prospěch, jej vedla k podání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 35/2007 u Okresního soudu v Olomouci. Okresní soud však obnovení řízení v souladu s ustanovením §283 písm. d) trestního řádu zamítl usnesením ze dne 22. června 2011, č. j. 5 T 35/2007-986. Rozhodnutí okresního soudu bylo ke stížnosti stěžovatele ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. řádu podrobeno přezkumu Krajským soudem v Ostravě, kterým bylo toto podání proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítnuto, neboť stížnostní soud nezjistil podstatné procesní vady způsobilé ovlivnit správnost rozhodnutí soudu v meritu tohoto obnovovacího řízení.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele, přičemž zohlednil též obsah výše citovaných soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v části návrhu na zrušení obou napadených aktů je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, ve zbývající části se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ve vztahu k té části návrhu, v níž stěžovatel požaduje vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení ze strany Ústavního soudu, je třeba poznamenat, že Ústavní soud je s odkazem na ustanovení čl. 87 Ústavy ČR oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených, přičemž obsahem ústavní stížnosti vyžadované rozhodnutí o povolení obnovy řízení nespadá do žádné z jemu svěřených pravomocí.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Ústavní soud v napadených soudních aktech nespatřuje prvky libovůle či extrémní nespravedlnosti, jež by byly s to zasáhnout do stěžovatelových základních práv způsobem, který by si vyžadoval jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. V rámci předmětných řízení dospěly obecné soudy k závěrům, které byly řádně zdůvodněny, přičemž jejich argumentace nepostrádá v zásadě logický základ ani srozumitelnost. Ústavní soud se s ohledem na jeho nepříslušnost k obsahovému přehodnocování dokazování, jež byla provedena před obecnými soudy (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93, dostupný v elektronické databázi rozhodnutí na adrese http://nalus.usoud.cz), zabýval pouze otázkou, zda nebylo zasaženo stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces způsobem prováděného dokazování. Nicméně porušení tohoto stěžovatelova základního práva neshledal. Ke stěžovatelově výtce spočívající v neprovedení některých jím navrhovaných důkazů považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že obecné soudy nemají povinnost provádět všechny navrhované důkazy, přičemž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné pravomoci. Musí však uspokojivým způsobem ozřejmit, proč předloženým návrhům na doplnění dokazování odmítly vyhovět. Tomuto požadavku však obecné soudy, zejména pak stížnostní soud, který této problematice věnuje podstatnou část svého rozhodnutí (viz str. 4 a násl. napadeného usnesení stížnostního soudu), dostály. Lze tedy uzavřít, že neprovedení některého důkazu, jež je předmětem podnětu obžalovaného, za současného odůvodnění odmítavého postoje soudu samo o sobě neznamená oslabení některého z aspektů spravedlivého procesu.
Ústavní soud rovněž nezjistil žádný z namítaných nedostatků rozhodnutí stížnostního soudu pod sp. zn. 55 To 273/2011, jelikož svůj náhled na argumentaci uplatněnou stěžovatelem v návrhu na povolení obnovy řízení odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud zcela výstižně konstatoval, že argumentace obsažená ve stížnosti v zásadě navazuje na obsah výše nastíněné obhajoby tehdy obžalovaného v rámci řízení ve věci samé a rovněž shrnul důvody zakládající nepřípustnost povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Zejména se jedná o absenci esenciálního předpokladu povolení obnovy řízení, a sice existence nových skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, mající za následek možnost dospět k jinému rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ke zjištění krajského soudu však takové skutečnosti či důkazy v předmětné trestní věci absentují, jelikož závěry porovnávacího procesu nejsou s to změnit úsudek o subjektivní stránce trestného činu podvodu na základě ustanovení §250 tr. zák. a posunout jej tak do rámce nedbalostního zavinění ve smyslu §5 tr. zák. Byť obecné soudy konstatovaly možný vliv Ing. M. L. na jednání stěžovatele, vzápětí důkladně zdůraznily, že v souběhu se všemi ostatními dříve hodnocenými zjištěními nemohou tyto okolnosti vyloučit trestní odpovědnost obžalovaného. Napadené soudní akty jsou tudíž z pohledu ústavněprávního zcela akceptovatelné, jelikož obecné soudy při rozhodování postupovaly v souladu s účinnými a konkrétními zárukami proti libovůli, a tím pro výkon jejich činnosti zachovaly rozmezí zákonem konstruovaných kautel. Závěry obecných soudů tedy nikterak nevybočují z mezí ústavnosti, a tak schází důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných pravomocí, jimiž by ústavní stížností naříkané soudní akty zrušil.
Ve světle řečeného byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v části, ve které se stěžovatel domáhá kasace v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části ji pak byl nucen odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) téhož předpisu pro nepříslušnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu