ECLI:CZ:US:2012:2.US.1648.12.1
sp. zn. II. ÚS 1648/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ž. M., zastoupené Mgr. Kateřinou Hrubou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012, č.j. Ncp 1267/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 287/2010 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka uvádí, že podala ke Krajskému soudu v Ostravě dne 31. 7. 2009 žalobu na ochranu osobnosti proti etnické diskriminaci, kterou se domáhala vůči žalovaným 1. Statutárnímu městu Ostrava a 2. České republice - Ministerstvu vnitra nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák. v podobě morální i peněžní. Žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč vůči oběma žalovaným byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010 č.j. 23 C 199/2009-80 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí (pod sp. zn. Krajského soudu v Ostravě 23 C 287/2010). Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2011 č.j. Ncp 1267/2010-54 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí této vyloučené věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř. Toto usnesení stěžovatelka úspěšně napadla ústavní stížností, o které Ústavní soud rozhodl nálezem pod sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28 .6. 2011.
Nyní napadeným usnesením bylo vrchním soudem opakovaně rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 287/2010 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř. (Původní soudní řízení, zahájené na základě žaloby na ochranu osobnosti nebylo doposud pravomocně ukončeno, ke dni podání ústavní stížnosti se nachází v procesní fázi po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně).
Stěžovatelka je názoru, že napadené usnesení jí způsobuje výraznou újmu na ústavně zaručeném základním právu na zákonného soudce a na řádné a spravedlivé projednání její věci právem předpokládaným způsobem a v přiměřené lhůtě. Postupem Vrchního soudu v Olomouci došlo k bezdůvodnému vyloučení části věci k samostatnému projednání a rozhodnutí soudem odlišného stupně, aniž by k tomu existoval v podústavním právu zákonný podklad. Stěžovatelka je přesvědčena, že k projednání a rozhodnutí její celé věci tak, jak ji Krajskému soudu v Ostravě předestřela svou žalobou ze dne 31.7 2009, je příslušný v prvním stupni krajský soud jako soud věcně příslušný ve věci právní ochrany osobnosti, neboť jiné řešení by neodpovídalo realizaci jejích žalobních nároků.
Podstata její věci je diametrálně odlišná od případů, na něž odkazuje ve svém odůvodnění vrchní soud, neboť se jedná o žalobu na ochranu proti diskriminaci. Dovodil-li soud, že co do nároku na finanční kompenzaci nemajetkové újmy je nutno postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť tento zákon takový nárok výslovně předvídá, je zcela nejasné, proč nezaujal stejný právní názor i co do nefinanční (morální) kompenzace nemajetkové újmy, neboť zákon č. 82/1998 Sb. omluvu jako primární kompenzaci nemajetkové újmy předvídá. Vrchní soud navíc nijak nezpochybnil právní kvalifikaci základu žaloby (institut ochrany osobnosti) a tomu odpovídající věcnou příslušnost krajského soudu, ale v rozporu s právní úpravou "vytrhl" jeden z žalobních nároků stěžovatelky k projednání a rozhodnutí soudem jiné věcné příslušnosti.
Vrchní soud setrvává výlučně na argumentaci založené na vztahu speciality zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vůči občanskému zákoníku, a na nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009. Zcela pominul argumentaci stěžovatelky týkající se zásadních právních rozdílů mezi nesprávným úředním postupem a diskriminačním jednáním a nijak se s ní nevypořádává.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatelka se ve své věci již obrátila na Ústavní soud ústavní stížností, kterou brojila proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010 čj. 23 C 199/2009-80, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích proti oběma žalovaným k samostatnému projednání. Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2939/10 byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť napadené rozhodnutí bylo shledáno ryze procesním, kterým se upravuje postup v soudním řízení s tím, že tímto rozhodnutím nemajícím meritorní charakter tak nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatelky.
Další ústavní stížností stěžovatelka brojila proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2011 č.j. Ncp 1267/2010-54, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí vyloučené věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř. Této ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a nálezem ze dne 28.6.2011 sp. zn. I.ÚS 2939/10 napadené usnesení zrušil, neboť usnesení nebylo řádně odůvodněno.
Nyní projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo po zrušujícím nálezu Ústavního soudu opět rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí vyloučené věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř., přičemž napadené rozhodnutí již bylo dostatečně odůvodněno.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka sice napadá rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o příslušnosti soudů k projednání "vyloučené" věci, nicméně argumentace směřuje proti pravomocnému rozhodnutí o vlastním vyloučení žaloby stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy v penězích k samostatnému projednání a posouzení dle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010 čj. 23 C 199/2009, kterým fakticky došlo k vyloučení žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích k samostatnému projednání, je však pravomocné, a jak bylo shora uvedeno, ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta.
Ústavní stížností napadaným usnesením tak již byla pouze řešena otázka věcné příslušnosti soudu k projednání žaloby vyloučené k samostatnému jednání, nikoliv otázka nastolená stěžovatelkou, tj. zda má, resp. může být nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněný v souvislosti s žalobou na ochranu osobnosti vyloučen k samostatnému projednání jako nárok podléhající režimu zákona č. 82 /1998 Sb. Argumentaci stěžovatelky proto ve vztahu k nyní napadenému rozhodnutí nelze považovat za důvodnou.
Rozhodnutí vrchního soudu, dle nějž jsou k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 287/2010 v prvním stupni příslušné okresní soudy, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Věcná příslušnost byla posouzena v souladu se zákonem i judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1191/08, sp. zn. I. ÚS 904/08).
Ústavní soud podotýká, že zrušením ústavní stížností napadeného usnesení by nemohlo být dosaženo záměru sledovaného stěžovatelkou, neboť i po jeho zrušení zůstává pro věc rozhodným pravomocné rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání. Zrušením napadeného rozhodnutí by pouze paradoxně a v rozporu se zákonem došlo k vyslovení závěru o tom, že žaloba vyloučená k samostatnému projednání a rozhodnutí dle zákona č. 82 /1998 Sb. nemá být v tomto konkrétním případě projednána věcně příslušným okresním soudem, ale soudem krajským. Zrušením napadeného rozhodnutí by však především nedošlo k navrácení věci do stavu před jejím vyloučením a nebylo dosaženo toho, aby nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích byl projednán spolu s návrhem na ochranu osobnosti.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelce nadále zůstává právo uplatňovat své námitky i proti rozhodnutím soudů vedenými shora uvedených řízení. Ústavní soud nijak nepředjímá v tomto konkrétním případě správnost závěrů obecných soudů ohledně nutnosti vyloučení žaloby stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy v penězích k samostatnému projednání a posouzení dle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud však zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu