ECLI:CZ:US:2012:2.US.1729.12.1
sp. zn. II. ÚS 1729/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, 671 77 Branišovice, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 1789/2011-80 ze dne 14. února 2012, rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 301/2010-68 ze dne 3. listopadu 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 23 C 64/2008-50 ze dne 28. prosince 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejším účastníkovi, České republice, přiměřeného zadostiučinění ve výši 312 500 Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou tří řízení: nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 262/2000, jehož předmětem byly majetkové nároky žalobkyně vůči Zemědělskému družstvu Boleradice, exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. E 373/2002 a konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003.
Soud prvního stupně neshledal ani v nalézacím řízení, ani v řízení konkursním nesprávný úřední postup spočívající v jejich nepřiměřené délce. Uvedl, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za nalézací řízení byl již v době podání žaloby promlčen. Naopak ve vykonávacím řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Výkon rozhodnutí byl nařízen až po třech letech od podání návrhu, v době, kdy na majetek povinného byl prohlášen konkurs, a provedení výkonu proto nemohlo být realizováno. Vykonávací řízení není doposud skončeno. Vzhledem k zanedbatelnému významu tohoto řízení pro žalobkyni, kdy by po prohlášení konkursu na majetek povinného (po 19. 9. 2003) nebylo možné navržený výkon rozhodnutí provést, se jeví jako dostačující forma odškodnění konstatováním porušení práva žalobkyně ve vztahu k řízení sp. zn. E 373/2002.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně zamítnutí žaloby tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a co do částky 297 500 Kč zamítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ohledně nalézacího i konkursního řízení. K odlišnému právnímu posouzení však dospěl u vykonávacího řízení, neboť konstatování porušení práva oproti soudu prvního stupně nepovažoval za dostatečné odškodnění. V tomto řízení k průtahům došlo, avšak nelze dle odvolacího soudu rovněž pominout minimální význam řízení pro žalobkyni. Vyzdvihl, že žalobkyně podala návrh na zahájení vykonávacího řízení dříve, než došlo k prohlášení konkursu na majetek povinného, tedy včas. Žalobkyně byla v exekučním řízení vyzvána k opravě petitu v návrhu až v květnu 2002, čtyři měsíce po podání návrhu, na což žalobkyně reagovala obratem, ovšem k nařízení výkonu rozhodnutí ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce nedošlo. V této souvislosti soud druhé stolice konstatoval, že pokud by bylo bývalo rozhodováno bez průtahů, v řádných lhůtách, bylo by bývalo možno započít s výkonem rozhodnutí dříve, než došlo k prohlášení konkursu na majetek povinného. Výkon rozhodnutí sice nařízen byl, ale nemohl být kvůli prohlášenému konkursu proveden. Tímto postupem soudu ve vykonávacím řízení vznikla žalobkyni nemajetková újma. Po zhodnocení kritérií dle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění, dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřené zadostiučinění v předmětné věci odpovídá částce 15 000 Kč, když zejména přihlédl k "nulovému" významu exekučního řízení pro žalobkyni.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud svým shora uvedeným usnesením vyhodnotil jako nepřípustné, když neshledal ani existenci otázky zásadního právního významu, ani to, že by obecné soudy řešily danou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vedle toho poukázal na to, že dovolání v rozsahu, ve kterém žalobkyně brojí proti změně rozsudku prvního stupně, v části, v níž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 15 000 Kč, není podáno osobou oprávněnou.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Nejprve vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o absenci formulace otázek zásadního právního významu, když svým dovoláním prý vymezila tři právní otázky, o kterých je soudy rozhodováno v obdobných věcech rozdílně s poukázáním na jednotlivá rozhodnutí v obdobných věcech, přičemž těmito otázkami mají být (1) celková doba konkursního řízení a přiměřenosti její délky, dále (2) význam řízení pro ni jako pro poškozenou a (3) stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. V ústavní stížnosti všechny tyto otázky stěžovatelka obsáhle analyzuje.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dotčená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba podotknout, že hodnocení průtahů soudního řízení se týká těch soudních řízení, jejichž posuzování bylo předmětem řízení, v němž byly vydány soudní akty napadené touto ústavní stížností, kteréžto námitky tudíž nejsou projednatelné ve vztahu k nyní naříkaným rozhodnutím, které vzešly z řízení, jehož nepřiměřenou délku stěžovatelka nijak nerozporuje.
Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, je třeba konstatovat, že se jedná o takové usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha předmětného dovolacího důvodu se ostatně odráží i v dikci ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dovolatelé, kteří svým podáním u Nejvyššího soudu usilují o změnu judikatury, mohou tímto krokem její změnu pouze iniciovat, nemohou však své právní názory dovolacímu soudu vnucovat, neboť za jednotné rozhodování obecných soudů tento odpovídá sám.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci splnil. Ve spojitosti s delucidací stěžovatelčiných námitek konstatoval, že proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Vyzdvihl, že Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak dle svých slov zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, přičemž neexistenci takové otázky dovolací soud podrobněji demonstroval na dílčích dovolacích námitkách stěžovatelky. Takovou explikaci nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.
Má-li stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud v rozporu s jejím podáním nespatřuje nic, co by bylo lze pokládat za otázku zásadního právního významu, ač byla stěžovatelka v dovolacím řízení zastoupena advokátkou, nelze této výtce přisvědčit (slovní vyjádření soudu o tom, že stěžovatelka neformuluje otázku žádnou, představuje spíše nevhodně koncipované slovní spojení, jehož doslovná interpretace není s ohledem na další postoj dovolacího soudu namístě), neboť Nejvyšší soud ve skutečnosti stěžovatelce nevytkl absenci vůbec jakékoli námitky (či otázky), ale otázky zásadně právně významné. Ovšem to, zda půjde o otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám. Ostatně i stěžovatelka ve své ústavní stížnosti připustila, že jí vytyčenými právními otázkami se dovolací soud "v podstatě zabýval" (str. 2 ústavní stížnosti, sub I).
Brojí-li pak stěžovatelka proti nepřiměřeně nízké náhradě nemajetkové újmy, žádá tím Ústavní soud, aby přezkoumal otázku, která náleží do výlučné pravomoci soudů obecných, tedy kterou není Ústavní soud příslušný projednat a rozhodnout. Ústavní soud není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat nebo přiznaný nárok měnit dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Ústavní soud je proto pouze oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity, anebo zda v důsledku svévole nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O to se však v dané věci nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně plyne, že se oba soudy zabývaly nárokem stěžovatelky dosti podrobně, v případě odvolacího soudu došlo ke změně ve prospěch stěžovatelky, kdy jí bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 15 000 Kč. Odvolací soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč právě takovou výši přiměřeného zadostiučinění zvolil, když vyšel jak z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, tak i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i z okolností stěžovaného postupu ze strany obecných soudů, zejména z významu řízení pro stěžovatelku. Nelze tudíž na jeho verdikt hledět jako na projev svévole.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu