ECLI:CZ:US:2012:2.US.1813.12.1
sp. zn. II. ÚS 1813/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti H. R., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17C 176/2008 ze dne 17. března 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 584/2011-90 ze dne 21. února 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodní soud pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. května 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo rozsudkem soudu prvního stupně uloženo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby jí zaplatil 300.000 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce trestního stíhání, a v části, kde se domáhala zaplacení 3.700.000 Kč byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání obou účastníků jednak změněn vyhovující výrok tak, že co do částky 33.360 Kč byla žaloba zamítnuta, a ve zbývajících meritorních částech byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dle jejího názoru byla postupem obou obecných soudů porušena její ústavní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, jako procesního prostředku na ochranu základních práv a svobod je její subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu. Proto je každý povinen zásadně vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu poskytuje právní řád.
3. Stěžovatelka v závěru svého podání upozornila, že souběžně s ústavní stížností podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to v rozsahu, v němž je napadán i ústavní stížností. Dotazem na Obvodní soud pro Prahu 2 bylo zjištěno, že stěžovatelka skrze svou zástupkyni převzala rozhodnutí odvolacího soudu 26. dubna 2012 a dne 16. května 2012 bylo tomuto soudu doručeno její dovolání.
4. Jedním ze znaků ústavní stížnosti je její subsisdiarita. Podle tohoto principu je třeba před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat zásadně všechny procesní prostředky k ochraně práva. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky.
5. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
5. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
7. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu stěžovatelky podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
8. Sama stěžovatelka přitom neuvádí, proč by její ústavní stížnost měla být přípustná vzdor podanému dovolání a Ústavní soud sám ani nic takového neshledal.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj