ECLI:CZ:US:2012:2.US.1874.10.1
sp. zn. II. ÚS 1874/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Profidebt, s.r.o., IČ: 272 21 971, sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem Pernštýnské náměstí 80, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 18 C 238/2009-74 ze dne 29. 10. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 106/2010-99 ze dne 7. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "soud prvního stupě") sp. zn. 18 C 238/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala žalobu, kterou se domáhala po V. N. (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky ve výši 71 639,09 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka svůj nárok zdůvodnila tak, že vedlejší účastnice uzavřela dne 15. 8. 2006 s GE Money Bank, a.s., Smlouvu o úvěru č. 0179352216 (dále jen "smlouva o úvěru"), na základě které jí byl poskytnut úvěr ve výši 66 000 Kč, který však nesplácela. Výše uvedenou pohledávku za vedlejší účastnicí postoupila GE Money Bank, a.s., stěžovatelce, a to Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 30. 5. 2005 (dále jen "rámcová smlouva" nebo také "smlouva o postoupení pohledávky") a Seznamem postupovaných pohledávek č. 40 ze dne 11. 11. 2008 (dále jen "seznam postupovaných pohledávek"). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 18 C 238/2009-74 žalobu stěžovatelky z důvodu neusnesení důkazního břemene zamítl (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.), určil odměnu opatrovníka (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit ČR náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl rozsudkem č. j. 29 Co 106/2010-99 ze dne 7. 4. 2010 tak, že jej ve výroku I. potvrdil s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala aktivní legitimaci ve sporu, dále změnil výrok II. a IV. týkající se náhrady nákladů řízení a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadla obě výše citovaná rozhodnutí ústavní stížností, ve kterých spatřuje porušení práva na spravedlivé soudní řízení, neboť aktivní legitimaci stěžovatelky prokazuje seznam postupovaných pohledávek, v němž došlo pouze k drobné formální chybě, a to k uvedení jména a příjmení v opačném pořadí než je běžné. Dle stěžovatelky tak došlo k zásadnímu pochybení soudu v právních závěrech. Stěžovatelka dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a I. ÚS 79/98, dle kterých je nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Přípis Ústavního soudu adresovaný vedlejší účastnici si však vedlejší účastnice nevyzvedla a zásilka se tak po úložní době vrátila zpět Ústavnímu soudu.
Soud prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že zjistil ze seznamu postupovaných pohledávek, že je zde uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo a číslo smlouvy o úvěru týkající se vedlejší účastnice, byť v nelogickém pořadí. Soud prvního stupně se však těmito zjištěními v rámci odůvodnění nezabýval, neboť vycházel z logické posloupnosti skutkových okolností týkajících se žaloby a k nim se vážícího dokazování. Vycházel z předpokladu, že aktivní legitimaci stěžovatelky lze založit na základě smlouvy o postoupení pohledávky až v případě, že bude prokázána samotná existence postupované pohledávky. Jinak řečeno, pokud by stěžovatelka neprokázala existenci pohledávky společnosti GE Money Bank, a.s., pak by nebylo co postupovat a nebylo důvodu se zabývat smlouvou o postoupení neprokázané pohledávky. Soud prvního stupně dále uvedl, že pokud bylo z dokazování zřejmé i bez hodnocení platnosti či neplatnosti smlouvy o úvěru, že na základě rámcové smlouvy a seznamu postupovaných pohledávek nemohlo dojít k platnému postoupení žalované pohledávky na stěžovatelku, pak by bylo nadbytečné vést dokazování k platnosti či neplatnosti výše uvedené smlouvy o úvěru, neboť i v případě zjištěné platnosti smlouvy o úvěru, by musela být žaloba zamítnuta pro neprokázání aktivní legitimace stěžovatelky. Soud prvního stupně měl vlastní postoupení za prokázané a závislé na zjištění platného uzavření smlouvy o úvěru, které však stěžovatelka neprokázala, proto soud žalobu zamítnul z důvodu neusnesení důkazního břemene stěžovatelkou, která u jednání soudu nebyla přítomna.
Vyjádření soudu prvního stupně zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, stěžovatelka však svého práva nevyužila.
Dodatečně obdržel Ústavní soud vyjádření odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém vyjádření pouze odkázal na své rozhodnutí a neuvedl nic nového, dospěl Ústavní soud k závěru, že je nadbytečné toto vyjádření stěžovatelce zasílat k replice, jelikož neobsahuje žádné nové informace, ke kterým by se stěžovatelka mohla vyjádřit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu, že seznam postupovaných pohledávek skutečně obsahuje jméno a příjmení vedlejší účastnice, a to v opačném pořadí. Soud prvního stupně však ve svém rozhodnutí neuvádí, že by jméno a příjmení vedlejší účastnice nebyly v seznamu uvedeny, naopak uvádí, že základem aktivní legitimace stěžovatelky by měly být smlouva o úvěru společně se seznamem postupovaných pohledávek a rámcovou smlouvou. Dle soudu prvního stupně v případě popření pravosti smlouvy o úvěru jako soukromé listiny platí, že účastníka, který předložil listinu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní. Stěžovatelka se přípisem ze dne 23. 10. 2009 z jednání soudu prvního stupně omluvila a výslovně uvedla, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl v její nepřítomnosti. Soud prvního stupně tak nemohl stěžovatelku poučit dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, jelikož se jedná o poučení, které soud poskytuje účastníkům výlučně při jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka předloženými důkazy neprokázala uzavření smlouvy o úvěru, dospěl soud prvního stupně k závěru, že neunesla důkazní břemeno a žalobu zamítnul. Ve svém vyjádření na výzvu Ústavního soudu pak soud prvního stupně dále uvedl, že aktivní legitimaci stěžovatelky lze založit na základě smlouvy o postoupení pohledávky až v případě, že bude prokázána samotná existence postupované pohledávky, což však prokázáno nebylo.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a shledává jeho postup jako logický a správný. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence smlouvy o úvěru a stěžovatelka se sama připravila o možnost poučení při jednání, nebylo také co postupovat a soud prvního stupně tak žalobu správně z důvodu neusnesení důkazního břemene stěžovatelkou zamítnul. Své rozhodnutí soud prvního stupně řádně odůvodnil a z ústavněprávního hlediska mu nelze cokoliv vytknout.
Dle názoru Ústavního soudu odvolací soud ve svém rozhodnutí chybně uvedl, že seznam postupovaných pohledávek neobsahuje jméno a příjmení vedlejší účastnice a dále uvedl, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky za vedlejší účastnicí s GE Money Bank, a.s., neboť v seznamu postupovaných pohledávek není tato pohledávka uvedena, a neprokázala tak svoji aktivní legitimaci ve sporu.
Odvolací soud tedy skutečně pochybil, dle názoru Ústavního soudu však toto pochybení nebylo takové intenzity, aby mohlo ovlivnit výsledek řízení a vést k odlišnému rozhodnutí ve věci, a tedy k úspěchu stěžovatelky v tomto řízení. I v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka za vedlejší účastnicí je uvedena v seznamu postupovaných pohledávek, nic to nemění na skutečnosti, že nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o úvěru, která měla být posléze postoupena, a stěžovatelka tak neunesla důkazní břemeno. Stěžovatelka mohla zabránit neunesení důkazního břemene svojí účastí na jednání soudu prvního stupně, což však neučinila.
Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatelka ve své stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 84/94 a sp. zn. I. ÚS 79/98. Ústavní soud posoudil možnost aplikace těchto rozhodnutí v projednávané věci a dospěl závěru, že citovaná rozhodnutí vychází ze skutkově zcela odlišných okolností, a proto se jejich aplikace nejeví v této věci jako případná.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal vady či pochybení takové intenzity, aby mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a byl tak dán důvod k zásahu Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu