ECLI:CZ:US:2012:2.US.1879.11.1
sp. zn. II. ÚS 1879/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ringier Axel Springer CZ, a. s., se sídlem Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7, zastoupeného JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem Na Kozačce 7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 1 Co 290/2010-242, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2010, č. j. 37 C 184/2008-156, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. V., jako vedlejšího účastníka, "zastoupeného JUDr. Petrem Kotrlíkem"*), advokátem, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, takto:
__________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 23.2.2012
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a do práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny).
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2010, č. j. 37 C 184/2008-156, bylo v řízení o ochranu osobnosti výrokem I. uloženo žalovanému (stěžovateli), aby z internetových stránek www.ahaonline.cz odstranil v tomto výroku blíže specifikované publikované články. Výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) domáhal, aby se žalovaný zdržel jakýchkoliv tvrzení o žalobci, která by zasahovala do jeho občanské cti, lidské důstojnosti, dobré pověsti a soukromí a která by navozovala dojem, že žalobce je či byl člověkem provozujícím zvrhlé sexuální praktiky, že udržuje sexuální poměr s mladičkými dívkami a že si přeje spáchat sebevraždu. Ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jako finanční zadostiučinění částku ve výši 1,000.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně částky 1,000.000 Kč žalobu ve výroku IV. zamítl. Konečně žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 109.600 Kč k rukám právního zástupce žalobce. Soud prvního stupně po obsáhle provedeném dokazování (výslechy svědků, publikované články apod.) dospěl k závěru, že všechny články, v nichž byla tvrzení o žalobci obsažena, jsou objektivně způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv ve smyslu §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), v případě některých z nich dokonce zvlášť závažným způsobem (jednalo se o články "Zvrhlé sexuální praktiky - M. V. jeho utajená tvář", "Neustále smutný V.: Chci klidnou a rychlou smrt."). Soud prvního stupně poměřoval míru zásahu do osobnostních práv žalobce i skutečností, že se jedná o veřejně známou osobu, která musí snášet větší míru kritiky, pokud se týká jeho života, nicméně tato se nemůže dotýkat soukromé sféry, kam spadají jak informace o intimní oblasti, tak i informace o zdravotním stavu. Soud dále při stanovení výše satisfakce přihlédl k tomu, že deník Aha, kde byly publikovány články, resp. na jehož internetových stránkách byly zveřejněny, je deníkem bulvárním s velkou čteností a kategorie lidí, kteří si deník Aha kupují, v něm uvedeným informacím věří.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 1 Co 290/2010-242, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených odstavcích I. a III. výroku potvrdil. Změnil toliko výrok V. o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 74.240 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 31.080 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně jak ohledně způsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobce, tak i ohledně výše přiznaného zadostiučinění. Odvolací soud kromě výše uvedeného mj. konstatoval, že pokud uveřejněný názor v podobě výroků (textů) publikovaných v tisku vybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se ocitá i mimo meze ústavní ochrany svobody projevu a práva na informace ve smyslu čl. 17 Listiny.
II.
4. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti výrokům rozsudků obecných soudů, jimž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění ve výši 1,000.000 Kč a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Ve vztahu k rozhodnutí o výši zadostiučinění stěžovatel namítá, že obecné soudy její přiznání dostatečně neodůvodnily. Přestože výše zadostiučinění je předmětem volného uvážení soudu podle §136 o. s. ř., musí se odůvodnění soudního rozhodnutí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Stěžovatel poukazuje na absenci jakékoliv závažnější újmy, která měla být žalobci v souvislosti se žalobou napadeným sdělení způsobena. Rovněž podotýká, že sdělení byla uveřejněna v bulvárním sdělovacím prostředku, k němuž přistupují čtenáři s určitou rezervovaností. Stěžovatel považuje žalobci přiznanou výši zadostiučinění za nepřiměřenou i s ohledem na rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech (konkrétně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2009). Dále vyslovuje přesvědčení, že zdůvodnění obecných soudů, které vedlo k přiznání zadostiučinění, nemůže odůvodňovat přiznání částky, která se vymyká rozhodovací praxi. V další části pak stěžovatel polemizuje s jednotlivými hodnoceními obecných soudů ke konkrétním sdělením (např. o informacích ohledně zvrhlých sexuálních praktik apod.). Stěžovatel konečně vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy pochybily, když nevzaly v úvahu reakce vedlejšího účastníka na "zveřejněné články"*) a neprovedly ani stěžovatelem navrhované důkazy, které se vztahovaly k tvrzení, že žalobce jako osoba veřejného zájmu, měl prostor sdělit veřejnosti své stanovisko, a to jak k napadeným článkům, tak i k postoji vůči bulváru obecně a této možnosti využil. Dále soudy neprovedly důkazy dalšími články, z nichž vyplývalo, že skutečnosti uveřejněné v žalobou napadených článcích byly veřejně známé. V tomto spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel závěrem shrnuje svoji ústavní stížnost a uvádí, že rozhodnutí soudu, pokud vychází z §13 odst. 3 obč. zák., se musí opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. V případě zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. je pak třeba respektovat zásadu přiměřenosti přiznávaného zadostiučinění. S ohledem na absenci závažnější újmy se stěžovateli jeví výše přiznaného zadostiučinění zcela nepřiměřená.
III.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům i vedlejšímu účastníkovi řízení a od Městského soudu v Praze si pro náležité posouzení věci vyžádal příslušný spis.
6. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a nevybočující z ústavněprávních mezí. V prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále poukázal na judikáty zpochybňující námitky stěžovatele. Jedná se zejména o judikaturu k prokázání existence závažnější újmy způsobené žalobci. Z této judikatury vyplývá, že k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti se nevyžaduje vyvolání následků, nýbrž postačuje, aby byl zásah objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit tato práva. Vrchní soud v Praze rovněž poukázal vyjudikovaný závěr, že proti žalobě na ochranu osobnosti se nelze úspěšně bránit námitkou, že šířil pouze ty údaje, které sám jen slyšel nebo četl.
7. Městský soud v Praze se vyjádřil toliko k námitce neprovedených důkazů a to pouze v tom směru, že jejich provedení považoval za nadbytečné, avšak toto rozhodnutí se omylem nepromítlo do odůvodnění rozsudku.
8. Vedlejší účastník řízení pro stručnost v prvé řadě odkázal na svá přechozí podání učiněná ve věci před obecnými soudy. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou s tím, že stěžovatel se jen snaží navodit dojem, že jeho námitky mají ústavněprávní rozměr. Ve své podstatě se jedná o pouhý nesouhlas a polemiku s výroky napadených rozsudků a opakování argumentace z minulosti. Podle názoru vedlejšího účastníka nemohlo dojít k porušení svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny. Ve vztahu k neprovedeným důkazům vedlejší účastník sice připouští, že formálně nebyl určitý důkaz proveden, avšak bez dalšího nelze dovodit zásah do práva na spravedlivý proces. V dané věci nemělo dle názoru vedlejšího účastníka opomenutí provedení důkazu (konkrétně článek v časopise Xantypa z roku 2001) vliv na rozhodování soudu. Rovněž opomenuté hodnocení, resp. prokazování dalších stěžovatelem tvrzených skutečností není relevantní, neboť soud je považoval za prokázaná, avšak nepovažoval je ve světle dalších důkazů za zásadní pro posouzení skutkového stavu.
9. Stěžovatel v replice k ústavní stížnosti zdůraznil, že v případě zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. je třeba respektovat zásadu přiměřenosti. Dále vyvrací závěry Vrchního soudu v Praze, že citací slov vedlejšího účastníka mohl zasáhnout do jeho osobnostních práv. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzeními Vrchního soudu v Praze ohledně preventivní funkce přiznané satisfakce. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka ohledně neprovedených důkazů opětovně poukazuje na to, že obecné soudy nevzaly v úvahu reakce vedlejšího účastníka na zveřejněné články a způsob jeho obrany, přičemž v tomto směru neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Závěrem poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a vyslovuje přesvědčení o nepřiměřenosti finanční satisfakce.
_______________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 201
IV.
10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, k němuž mělo dojít především tím, že stěžovateli byla stanovena povinnost hradit dle jeho názoru nepřiměřeně vysoké zadostučinění. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že svoboda projevu je jedním ze základů demokratické společnosti, jednou z primárních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval a shrnul je např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 156/99. Ústavní soud při posuzování této otázky vychází především z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, přičemž tato práva mohou vyplývat jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, 1998, str. 113).
12. Ve vztahu k osobám veřejně známým, či politicky činným Ústavní soud vychází z přesvědčení, že právo kritiky, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu a práva na informace, musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Takto vymezené mantinely ve vztahu k fyzické osobě, která jedná či vystupuje jako "veřejná osobnost", jsou širší, než ve vztahu k osobě soukromé.
13. V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. V dané věci obecné soudy shledaly, že publikací článků v periodikách a na internetových stránkách stěžovatele dotýkajících se soukromé a intimní sféry, došlo ke zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a to i přesto, že žalobce je veřejně známou osobu, takže musí snášet vyšší míru kritiky. Z §13 obč. zák. vyplývá, že je možné fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, poskytnout morální (odst. 1) nebo i finanční (odst. 2) zadostiučinění. Přitom §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. Ústavně právní konformní interpretace tohoto ustanovení vede k závěru, že při poskytnutí ochrany osobnosti dotčené fyzické osoby je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku (příp. jiného rozhodnutí) konstatujícího neoprávněnost zásahu. Proti výše uvedenému závěru obecných soudů opřenému o výklad §13 obč. zák., který představuje zákonný limit pro ústavně zaručenou svobodu projevu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. V této souvislosti naopak ještě zdůrazňuje, že právo na osobní čest a dobrou pověst vyplývající z čl. 10 Listiny je v situaci, kdy se jedná o zásah do soukromé až intimní sféry dotčené osoby, rozhodně hodno ochrany v intenzivnějším měřítku, než při běžných hodnotících úsudcích.
14. Stěžovatel zpochybňováním výše přiznaného zadostiučinění v podstatě podsouvá Ústavnímu soudu své hodnocení provedených důkazů, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud k tomu poznamenává, že pokud je rozhodnutí o výši přiznaného zadostiučinění zdůvodněno, pak se touto otázkou nezabývá. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
15. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Lze tedy stěžovateli přisvědčit v tom směru, že pokud obecný soud neodůvodní neprovedení důkazů, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Jak ovšem také vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 publ. in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, č. 43, sv. 52, str. 431) spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřených v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". V intencích výše uvedeného došlo postupem obecných soudů k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj "by mohlo," nikoli nutně musí vést). Podobně se Ústavní soud vyjádřil i v usnesení sp. zn. III. ÚS 2666/10, v němž konstatoval, že se musí jednat o relevantní pochybení, tedy pochybení natolik závažné, že může vést až k porušení ústavnosti. Požadavek Ústavního soudu na explicitní zdůvodnění, spojený s kasací napadených rozhodnutí, by za této situace mohl mít význam, pokud by bylo možné obecným soudům vytknout "extrémní" hodnocení důkazů. Tak tomu v dané věci nebylo. Přestože postup soudu prvního stupně, který nezdůvodnil neprovedení určitých důkazů, nebyl z čistě formálního hlediska v pořádku (to ostatně Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připouští), bylo by zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí z pohledu Ústavního soudu přílišným formalismem.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu