ECLI:CZ:US:2012:2.US.1898.10.1
sp. zn. II. ÚS 1898/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. K. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Zachem, advokátem, se sídlem třída Legií 876, Pelhřimov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 109/2010-188 ze dne 11. 5. 2010 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. J. M. a V. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 1. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím stanovené podmínky zákona o Ústavním soudu, doručena ústavní stížnost proti shora uvedenému rozhodnutí.
2. Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl odňat svému zákonnému soudci, čímž bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z něj se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci o zaplacení ceny za dílo rozsudkem č. j. 7 C 202/2000-91 ze dne 16. června 2006. K odvolání žalovaných bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 72/2007-118 ze dne 16. května 2007 zrušeno. Odvolací soud v něm nalézacímu soudu vytkl, že nesprávně a neúplně posoudil, jakému režimu kterého zákona - zda občanskému, nebo obchodnímu zákoníku - měla být smlouva o dílo podřízena, přičemž zdůraznil, že kontrahenti smlouvy zcela jednoznačně projevili vůli upravit své právní vztahy občanským zákoníkem. Nalézacímu soudu vytkl, že opačný náhled nebyl odůvodněn a z tohoto pohledu se rozsudek soudu prvního stupně jevil jako nepřezkoumatelným, v důsledku čehož odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud však dále zdůraznil nedostatek důvodů pro závěr, který byl zřetelně v odůvodnění rozsudku prvního stupně vysloven, že dílo nebylo předáno ve sjednaný termín, a to z důvodu nedokončených stavebních prací, k čemuž však došlo nikoliv vinou žalobce; pro tento závěr nebyl uveden žádný důvod, a nebylo proto jasné, jak k tomuto závěru nalézací soud došel. Odvolací soud pak uložil nalézacímu soudu, aby zcela najisto postavil, jaké práce, v jakém časovém sledu, na základě jakých důvodů byly po datu 10. července 1999 na díle konány. Teprve po zjištění těchto okolností může soud uzavřít, kdo "zavinil" předání díla až v říjnu roku 1999. Nalézací soud v navazujícím řízení postupoval způsobem, aby vyhověl pokynům nadřízeného soudu. Na základě doplněného dokazování a po odstranění vytýkaných vad přistoupil k věcnému rozhodnutí a rozsudkem č. j. 7 C 202/2000-163 ze dne 25. června 2009 rozhodl stejně jako v předchozím rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní (vedlejší účastníci) opět odvolání, jemuž odvolací soud opět vyhověl, když konstatoval, že závěry soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že změna předmětu díla, aniž by současně byla uzavřena dohoda o změně času plnění, nemůže být považována za skutečnost a okolnost vylučující prodlení žalobce s plněním jeho závazku, a proto soud nemohl dovodit, že prodlení nastalo nikoliv vinou žalobce, resp. že pozdní předání díla bylo způsobeno žalovanými. Nalézacímu soudu rovněž vytkl i další závěr týkající se částky 196 665,60 Kč, neboť z obsahu spisu nevyplynula žádná skutková zjištění, zejména zda došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi žalobcem (stěžovatelem) a J. H. (subdodavatelem), zda byly dané práce provedeny, zda zhotovitel vystavil fakturu, zda tato faktura byla žalobcem proplacena či nikoliv, dále zda došlo k platnému postoupení pohledávky z tohoto vztahu vzniklé a zda byl dlužník o postoupení řádně vyrozuměn; teprve posléze by bylo možné se zabývat námitkami dlužníka a nikoliv již v této fázi předjímat, jak to soud prvního stupně učinil, že započtením uvedené částky ze strany žalovaných by vznikl žalobci nárok na její zaplacení. Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud současně podle §221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, byv o to odvolateli požádán, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, neboť rozsudek soudu prvního stupně se opakovaně zrušuje podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
III.
4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se změnou osoby samosoudce s tím, že její změna se příčí právu na zákonného soudce.
6. Smyslem ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému samosoudci (resp. samosoudkyni) nebude soud schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil, že v případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména, jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko [viz nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577) a nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), dostupné in http://nalus.usoud.cz]. V souzené věci je však zřejmé, že nalézacímu soudu bylo sděleno, jak ve věci dále postupovat, avšak i přesto se soud prvního stupně nedokázal vyvarovat obdobného pochybení.
7. Ústavní soud je toho názoru, že ke změně v obsazení soudu může z rozhodnutí nadřízeného soudu dojít zejména proto, aby kvůli opakujícím se chybám podřízeného soudu nedošlo k nepřípustným průtahům v řízení; smyslem takové změny, jež by měla být podle rozvrhu práce co do konkrétní osoby soudce předvídatelná, má být dosažení vyváženosti mezi co možná nejvyšší kvalitou výkonu soudní pravomoci a zároveň zajištění co největší neutrality soudce povolaného k rozhodnutí. Těmto požadavkům stěžovatelem napadené rozhodnutí dostálo.
IV.
8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
9. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Protože byla ústavní stížnost prima facie shledána zjevně neopodstatněnou, neměl Ústavní soud ani prostor, aby návrhu stěžovatele vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu