ECLI:CZ:US:2012:2.US.1904.12.1
sp. zn. II. ÚS 1904/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 881/7, 669 02 Znojmo, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne 13. října 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 507/2011-1414 ze dne 10. ledna 2012, usnesení Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nt 1205/2008 ze dne 13. října 2008, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 205/2009 ze dne 19. května 2009, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 174/2005-1076 ze dne 23. října 2006 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 50/2007 ze dne 3. května 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i řada ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti a formálních náležitostí, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím, a to usnesení Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne 13. října 2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 507/2011-1414 ze dne 10. ledna 2012, pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že proti těmto rozhodnutím není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)].
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci rozporuje stěžovatel usnesení krajského soudu, kterým tento soud nevyhověl jeho námitce podjatosti a nezákonnosti soudce ve vztahu k soudci Okresního soudu ve Znojmě Mgr. Milanu Nahodilovi. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11 ze dne 7. srpna 2012 poznamenal, že ačkoli je třeba vzít v úvahu ojedinělé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2336/08 ze dne 27. října 2009, které za relativně analogické procesní situace a skutkového stavu shledalo návrh z formálního hlediska přípustným k meritornímu projednání, stalo se tak proto, že se věc nacházela ve stádiu řízení před soudem odvolacím a proti rozhodnutí ve věci samé by již nebylo možné brojit řádnými opravnými prostředky v rámci civilního soudnictví. Současně však upozornil na to, že ústavní soudnictví je primárně vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, a případné zásahy Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy teprve probíhajících lze považovat za opatření výjimečného rázu.
V nyní posuzované věci Ústavní soud po zralé úvaze dospěl k závěru, že pro zásah výjimečného rázu ve shora vysvětleném významu v této věci není dán prostor, obzvláště když námitka podjatosti byla vznesena ve stádiu řízení o návrhu na obnovu řízení před soudem prvního stupně (v dané věci před Okresním soudem ve Znojmě rozhodujícím o podaném návrhu na obnovu řízení v prvním stupni). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba poskytnout obecným soudům v rámci možného odvolacího řízení ve věci samé prostor, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Stěžovatel ústavní stížností naříká rovněž další soudní akty, a sice usnesení Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nt 1205/2008 ze dne 13. října 2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 205/2009 ze dne 19. května 2009, u nichž má za to, že porušují jeho základní práva. Jedná se o rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s dříve učiněným návrhem stěžovatele na obnovu řízení (tj. předchozím řízením o povolení obnovy), podaného dne 22. 7. 2008. Tato rozhodnutí však již nelze ústavní stížností napadnout, neboť ve vztahu k nim není dodržena prekluzivní šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Na tomto místě je nutno připomenout, že opakované podání návrhu na obnovu řízení (v daném případě dne 27. 6. 2011) již nepředstavuje beneficium v podobě zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vzešlým z předchozího obnovovacího řízení, včetně rozhodnutí vydaných v samotném původním trestním řízení. Proto je ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 174/2005-1076 ze dne 23. října 2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 50/2007 ze dne 3. května 2007, rovněž opožděná.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 174/2005 ze dne 13. října 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 507/2011-1414 ze dne 10. ledna 2012, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout, ve zbývající části ji pak musil odmítnout ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj