ECLI:CZ:US:2012:2.US.1905.09.2
sp. zn. II. ÚS 1905/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Počernická 3104/27, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Odo 1775/2006-74 ze dne 20. 1. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 243/2006-96 ze dne 21. 4. 2009 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 5 C 189/2005-27 ze dne 14. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "soud prvního stupně") č. j. 5 C 189/2005-27 ze dne 14. 11. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni J. V. (dále jen " vedlejší účastnice") částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 č. j. 31 Co 243/2006-55 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že dne 26. 1. 2003 uzavřeli účastníci dohodu upravující pro dobu po rozvodu manželství vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti (dále jen "dohoda"), v níž se dohodli, že se stěžovatel zavazuje zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílu částku 1.000.000,- Kč, a to 700.000,- Kč nejpozději do 30. 6. 2003 a doplatek ve výši 300.000,- Kč ke dni jejího vystěhování z jeho nemovitosti, přičemž se zavázala učinit tak nejpozději do 30. 9. 2003 s tím, že si do uvedeného data zajistí náhradní bydlení. Dále se účastníci dohodli, že pokud vedlejší účastnice nedoloží stěžovateli v uvedeném termínu, že si zajistila náhradní bydlení, zaniká jeho závazek doplatku 300.000,- Kč. Dne 29. 7. 2003 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 k dohodě, podle něhož se posunuje termín zaplacení částky 700.000,- Kč do 31. 8. 2003 s ohledem na nutnost získání úvěru stěžovatelem, a doplatek 300.000,- Kč bude splatný za stejných věcných a stejně časově úměrných podmínek, tj. ve lhůtě 92 dnů od první splátky. Dodatkem č. 2 k dohodě ze dne 9. 9. 2003 se účastníci dohodli na posunech termínů a úpravě splátek tak, že stěžovatel předal dne 9. 9. 2003 vedlejší účastnici částku 400.000,- Kč s tím, že do 19. 9. 2003 převede na účet vedlejší účastnice částku 300.000,- Kč a že doplatek na majetkové vypořádání ve výši 300.000,- Kč bude splatný za stejných věcných a stejně časově úměrných podmínek, tj. ve lhůtě 92 dnů od první splátky, tj. do 10. 12. 2003. Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, učiněnému na základě zápisu o vystěhování datovanému 11. 12. 2003, a po zhodnocení výpovědí svědků, jež shledal nevěrohodnými, konstatoval, že vedlejší účastnice se vystěhovala a předala doklad o zajištění náhradního bydlení dne 11. 12. 2003. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že i když závazek stěžovatele zanikl v důsledku nedodržení termínu vedlejší účastnicí, bylo by nepřiznání požadované částky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), (přičemž poukázal na to, že tato částka byla dle dohody určena i k zajištění bydlení pro vedlejší účastnici, dále na to, že k posunu splatnosti došlo v důsledku chování stěžovatele, jakož i na to, že nedodržení termínu vedlejší účastnicí o 1 den není adekvátní ztrátě částky odpovídající doplatku) odvolací soud dospěl k jinému názoru. Dle odvolacího soudu vznikl mezi účastníky dohody závazkový vztah a takové vztahy nebo jednotlivá práva a povinnosti z nich vyplývající mohou být omezeny na předem stanovenou dobu, a to i smluvním ujednání. K zániku práv a povinností omezených na určitou dobu dochází samotným uplynutím doby. Protože vedlejší účastnice nesplnila v dohodnuté době svoji povinnost, zanikl závazek stěžovatele zaplatit jí doplatek ve výši 300.000,- Kč uplynutím této doby, tj. dnem 10. 12. 2003. Odvolací soud dále dovodil, že soudy nemohou s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku založit neexistující právo nebo povinnost.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, opírajíc je o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem č. j. 26 Odo 1775/2006-74 ze dne 20. 1. 2009 rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 243/2006-55 ze dne 20. 6. 2006 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dle dovolacího soudu soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku patří k tzv. právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je skutečně v rozporu s dobrými mravy. Je třeba, aby se soud při posouzení vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně vedlejší účastnice, tak i k okolnostem na straně stěžovatele a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud odkázal ve svém rozhodnutí na konkrétní judikáty, ve kterých je zdůrazněno, že na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku jde o odepření výkonu vlastnického práva, nikoli o "založení nového práva" osobě, vůči níž žaloba na ochranu vlastnického práva směřovala. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. odepření ochrany právu vykonávanému v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku přichází v úvahu, kdy v projednávané věci jde o výkon práva stěžovatele domáhat se zániku jeho závazku v důsledku prodlení vedlejší účastnice. Dle dovolacího soudu byl odvolací soud veden nesprávným právním názorem, že aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku nepřichází v dané věci v úvahu, nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, a nezabýval se porovnáním újmy, jež vznikla vedlejší účastnici a újmy, jež v důsledku jejího prodlení mohla vzniknout stěžovateli.
Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Vedlejší účastnice svůj závazek splnila s jednodenním prodlením, když stěžovatel byl opakovaně v prodlení se splněním svého závazku, a to po delší dobu než vedlejší účastnice, a ta mu v rámci dohod o prodloužení splatnosti jeho dluhu uzavřených až poté, kdy se ocitl v prodlení, poskytla další lhůty splatnosti. Nelze ani pominout, že prodlení vedlejší účastnice se splněním dohody o jeden den by nebylo adekvátní ztrátě nároku na zaplacení 300.000,- Kč z titulu dohody, když tato částka měla sloužit k zajištění jejích sociálních jistot po rozvodu. Stěžovateli v důsledku prodlení vedlejší účastnice nevznikla žádná újma, naopak vedlejší účastnici vznikla újma tím, že by jí neuhradil stěžovatel zbývajících 300.000,- Kč.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že došlo ke stavu, kdy svým rozhodnutím soud konstituoval na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku již zaniklé právo vedlejší účastnice, což stěžovatel považuje za výraz zjevného faktického omylu či logického rozporu vybočujícího ze zásad spravedlivého procesu. Soudu dále vytýká, že v rozsudku chybí přesvědčivé odůvodnění. Stěžovatel dále namítá, že byl postupem obecných soudů poškozen i porušením procesních předpisů. Soudu prvního stupně vytýká, že mu odňal možnost jednat před soudem spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat. Uvádí, že až po poučení dle §119a odst. 1 občanského soudního řádu v samotném závěrečném návrhu právní zástupce vedlejší účastnice uvedl, že nepřiznání částky 300.000,- Kč by bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dle stěžovatele se jednalo o novou skutečnost, vůči které se nemohl již bránit. Obecný soud má povinnost upozornit stranu na konkrétní skutečnosti, které by pro něj mohly znamenat neúspěch ve sporu. Dle stěžovatele však soud prvního stupně tvrdil opak, než jak následně rozhodl a nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy, kdy opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Zejména se jedná o otázku právního posouzení aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel namítá, že soud konstituoval nové právo a že tento stav je zcela v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR.
K výše uvedené námitce je nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení. Stěžovatel v projednávané věci dále namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou. Své tvrzení opírá o nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 190/94 ze dne 20. 12. 1995 a dále o rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1148/99 ze dne 7. 12. 2000. V obou zmíněných judikátech se však jedná o skutkově zcela odlišné případy. Odkazuje-li stěžovatel na judikát Ústavního soudu II. ÚS 190/94, pak i přímo v tomto judikátu je výslovně uvedeno, že úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ve svém rozhodnutí přímo zdůrazňuje, že nelze do budoucna říci, že bude-li vlastník realizovat právo tak či onak, bude ho realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho práv. S ohledem na výše uvedené aplikaci stěžovatelem citovaných judikátů posoudil Ústavní soud v projednávané věci jako nepřípadnou a námitku stěžovatele ohledně rozporu s ustálenou judikaturou jako nedůvodnou.
Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí chybí přesvědčivé odůvodnění, pak tuto námitku shledává Ústavní soud lichou. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, tj. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho procesních práv. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se stěžovatel dovolává. Namítá-li stěžovatel, že mu soud prvního stupně odňal reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, stěžovatel mohl tuto námitku uplatnit v odvolacím řízení. Odvolání však stěžovatel podával z důvodu uvedeného v §205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu, tedy nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Právní závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu