ECLI:CZ:US:2012:2.US.1913.12.1
sp. zn. II. ÚS 1913/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, IČ: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. února 2012, č. j. 156 EC 579/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2012, se stěžovatelka domáhala podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. února 2012, č. j. 156 EC 579/2010-29, uložil žalované zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaná cestovala městskou hromadnou dopravou v Ostravě, přičemž při kontrole oprávněným zaměstnancem Dopravního podniku Ostrava, a. s., se neprokázala platným jízdním dokladem. Na základě tohoto bylo žalované uloženo zaplatit jízdné 8 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1.000 Kč. Žalovaná tuto pohledávku uznala co do důvodu i výše. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. listopadu 2008 mezi společností Dopravní podnik Ostrava, a. s., a společností Freedom Investment, s. r. o., a smlouvy uzavřené dne 27. listopadu 2008 mezi společností Freedom Investment, s. r. o., a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky, čímž se stěžovatelka takto stala řádným věřitelem z pohledávky za žalovaným. Výrok o náhradě nákladů řízení, kterým Okresní soud v Ostravě stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení, a to ani zčásti, odůvodnil tím, že se nejedná o náklady vynaložené k účelnému uplatňování práva ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pod účelně vynaložené náklady podřadil pouze náklady uplatněné dřívější žalobou proti žalované v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 137 EC 355/2010. Náklady řízení uplatněné stěžovatelkou pozdější žalobou shledal soud jako neúčelné, neboť stěžovatelka nevymáhala obě pohledávky za žalovanou současně.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud jí měl v situaci, kdy byla ve sporu úspěšná, přiznat veškeré náklady řízení (jak náklady na zaplacený soudní poplatek, tak i náklady řízení vynaložené na právní pomoc). Skutečnost, že žalobkyni byla v jiném řízení, avšak proti stejné žalované, přiznána náhrada nákladů řízení, nemůže být tou okolností, která by odůvodňovala nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Nebylo v možnostech stěžovatelky, aby žalovala obě pohledávky současně. Podle názoru stěžovatelky okresní soud svým rozhodnutím přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost a porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud předesílá, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2432/11 ze dne 6. března 2012, dále usnesení sp. zn. III. ÚS 852/12, III. ÚS 977/12, III. ÚS 989/12, III. ÚS 1095/12, III. ÚS 1177/12 a další). To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody těchto rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, a proto postačí na ně jen odkázat.
5. Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
6. Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatele Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011).
7. Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecný soud neporušil ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu