ECLI:CZ:US:2012:2.US.1981.11.1
sp. zn. II. ÚS 1981/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8427/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě č. j. 18490/07/035970/2492 ze dne 29. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka ve své stížnosti napadá mimo jiné také rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007. Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo zahrnuto do petitu ústavní stížnosti omylem, jelikož je společně s dalšími navazujícími rozhodnutími napadeno ústavní stížností manžela stěžovatelky T. K. evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1980/2011, kterou podala totožná právní zástupkyně JUDr. Jana Wenigová. Ústavní soud k výše uvedenému uvádí, že není možné podávat ústavní stížnost za jinou osobu, aniž je tvrzeno, že bylo zasaženo do práv stěžovatelky. Stěžovatelka je tedy v případě výše citovaného rozhodnutí osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 66/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční úřad v Českém Brodě vydal dne 29. května 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2005, č. j. 18490/07/035970/2492. Tímto rozhodnutím byl stěžovatelce stanoven základ daně 0 Kč, dodatečně byla stanovena polovina společného základu daně ve výši 497 589,50 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232 Kč.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 17. prosince 2007 č. j. 8427/07-110-203537 bylo zamítnuto odvolání proti výše citovanému dodatečnému platebnímu výměru.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010 zamítnul žalobu stěžovatelky na přezkoumání výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 kasační stížnost stěžovatelky zamítnul jako nedůvodnou a finančnímu ředitelství nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům manžela stěžovatelky, který prováděl výměnu skel v automobilech.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že všechna napadená rozhodnutí, včetně a především rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 vybočují z ustálené praxe správních orgánů i z ustálené rozhodovací praxe správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc v rozporu s §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") k rozhodnutí rozšířenému senátu, a tím porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004 ze dne 18. 12. 2007 a rozhodnutí č. j. 5 Afs 85/2009-67 ze dne 16. 11. 2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1783/10 ze dne 16. 11. 2010. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces, principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za příliš stručné, vnitřně rozporné a nesrozumitelné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Nic takového však Ústavním soudem nebylo zjištěno. Ústavní soud rovněž připomíná, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Dle §17 odst. 1 s. ř. s. platí: Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní. Ústavní soud prostudoval stěžovatelkou citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke změně právního názoru v projednávané věci nedošlo. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2009 řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 1 Afs 48/2004 dospěl k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl Nejvyšší správní soud i v napadeném rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe.
Správní orgány a posléze obecné soudy dospěly k závěru, že ustanovení §24 odst. 1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyjmenovává druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je třeba vykládat v souvislosti s §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v §25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit. Právní závěry, které ve věci rozhodující orgány a soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu