ECLI:CZ:US:2012:2.US.1985.12.1
sp. zn. II. ÚS 1985/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2012 č.j. 28 Cdo 166/2012-143 a rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 18 Co 240/2010-118 ze dne 18. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti shora rovněž uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Rozhodnutím krajského soudu byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2010 č.j. 30 C 187/2006-73, jímž byl zamítnut žalobní návrh stěžovatele, kterým se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí nacházejících se v k. ú. Židenice, obec Brno tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 19. 4. 2006 čj. 874/92, 2374/92/12-RN (rozsudek městského soudu byl potvrzen jako věcně správný, s ohledem na rozsah žádaného projednání byl pouze změněn výrok).
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soudnímu řízení podle části páté občanského soudního řádu předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkový úřad Brno dne 19. 4. 2006 pod č.j. 874/92, 2374/92/12-RN rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětných pozemků a nemá nárok na náhradu dle ust. §11 ani ust. §16 zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti nepřešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a r) zákona o půdě.
Městský a krajský soud shodně konstatovaly, že nemovitosti, jež tvoří předmět sporu, přešly ve smyslu ust. §6 odst. 1 zákona o půdě na stát na základě kupní smlouvy uzavřené mezi státem a právním předchůdcem stěžovatele, a že tedy z hlediska citovaného restitučního předpisu nelze hovořit o přechodu nemovitosti na stát bez právního důvodu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, jak dovozoval stěžovatel. Při posuzování, zda v daném případě byla kupní smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek soudy shodně dospěly k závěru, že cena převáděných pozemků byla stanovena maximální částkou za 1 m2 podle tehdy platné oceňovací vyhlášky (č. 43/1969 Sb.) pro daný druh pozemků. Z tohoto hlediska tedy nebyl převodce znevýhodněn proti ostatním převodcům nemovitostí v té době a nemohlo se tak jednat o nápadně nevýhodné podmínky. Nebylo také zjištěno, že by byl převodce v době převodu nemovitosti v nějakém společenském postavení, jehož důsledkem by bylo jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými občany.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože neshledal důvody přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se nejednalo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo o řešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že závěr Nejvyššího soudu, dle nějž dovolání není přípustné, neboť problematika posuzování restitučních nároků dle zákona č. 229/1991 Sb. byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, není správný. Dle stěžovatele se městský a krajský soud zcela odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe soudů, zejména Nejvyššího soudu, neboť jejich rozhodnutí v předmětné věci je v rozporu se základními zásadami a principy vyplývajícími ze zákona č. 229/1991 Sb. a rozhodováním soudů v této oblasti.
Soudům stěžovatel vytýká, že se odmítly zabývat naplněním jednoho z možných restitučních důvodů, tj. ust. §6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., přestože jeho naplnění bylo stěžovatelem tvrzeno a řádně prokázáno. Dle stěžovatele totiž v projednávané věci stát převzal předmětné nemovitosti do držby na základě neplatného právního úkonu, tj. neplatné kupní smlouvy uzavřené právním předchůdcem stěžovatele jako prodávajícím a Technickou a zahradní správou města Brno, jako kupujícím, tedy jednoznačně bez právního důvodu. Soudy kupní smlouvu hodnotily jako platnou, přičemž námitkami stěžovatele, týkajícími se důvodů její neplatnosti, se odmítly zabývat. Kupní smlouva ze dne 27. 8. 1974 je neplatným právním úkonem zejména z důvodu naprosté neurčitosti v části týkající se vymezení jejího předmětu, a to především z důvodů nedostatků v geometrickém plánu a nesrovnalostí v žádosti o zápis změn ze dne 21. 11. 1978. Vyřešení otázky platnosti je zásadní pro možnost posouzení naplnění restitučního důvodu upraveného v ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, poněvadž bez zodpovězení této otázky nelze přijmout závěr, že uvedený restituční důvod nebyl u stěžovatele naplněn.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, na základě jakých skutkových zjištění soudy dospěly k závěru, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a tudíž nebyla naplněna skutková podstata restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Městský soud se zabýval i otázkou možné neplatnosti kupní smlouvy, přičemž na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že předmět prodeje byl ve smlouvě vymezen dostatečně určitě, jedná se o smlouvu platnou a není dán důvod pro vydání nemovitosti dle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. z důvodu přechodu nemovitosti na stát bez právního důvodu. Krajský soud se s jeho závěry ztotožnil, jak pokud jde o posouzení platnosti smlouvy, tak o zjištění, zda smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Dodal, že není účelem řízení o vydání nemovitosti, resp. určení vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, zabývat se beze zbytku všemi atributy právního úkonu (jehož všechny znaky umožňují učinit závěr o vzniklé kupní smlouvě), neboť takový postup není z hlediska naplnění účelu a smyslu restitučního zákona odůvodnitelný.
Ústavní soud s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené plně platí i pro projednávanou věc, přičemž shora uvedeným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se zákonu odpovídajícím způsobem zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž ani v tomto směru není Ústavní soud oprávněn jeho závěry přehodnocovat. Ostatně výtky stěžovatele ohledně rozpornosti judikatury jsou jen obecného charakteru, aniž by stěžovatel uvedl konkrétní rozhodnutí, týkající se shodné problematiky s odlišným právním závěrem.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu