ECLI:CZ:US:2012:2.US.199.12.1
sp. zn. II. ÚS 199/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. L. S., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Jiráskova 41, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 30/95 ze dne 31. 3. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2012, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 30/95 ze dne 31. 3. 1998, jakož i všech na něj navazujících rozhodnutí. Současně žádal, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil výkon rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 101/2011 ze dne 18. 10. 2011. V reakci na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad petitu, konkrétně jeho neurčitosti, stěžovatel později podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012, petit opravil tak, že nově se domáhá zrušení toliko usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 30/95 ze dne 31. 3. 1998.
Jak bylo z přiloženého listinného materiálu zjištěno, napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") zrušil rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 17 C 198/87-32 ze dne 25. 2. 1988 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud rozhodoval z podnětu odvolání podaného právními nástupkyněmi žalovaného (v mezidobí zemřel), které shledal včasným, byť bylo podáno s odstupem několika let od data právní moci vyznačené původně na rozsudku nalézacího soudu. Po provedeném dokazování odvolací soud dospěl totiž k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl žalovanému řádně doručen, a nezačala mu tedy ani běžet lhůta k podání odvolání. Vedle toho soud nepovažoval za splněnou ani další podmínku řádného doručení spočívající v tom, že se adresát v místě doručení v rozhodné době zdržoval. Vzhledem k tomu, že podle krajského soudu rozsudek nalézacího soudu nebyl přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, pročež náprava tohoto stavu, zahrnující nutně doplnění dokazování, překračovala rámec odvolacího řízení, rozhodl nakonec krajský soud, jak shora uvedeno.
Pro úplnost je třeba dodat, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/87 se stěžovatel jako žalobce proti žalovanému M. M. domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a to rodinnému domku č. p. XXX, se stavební parcelou č. XXX o výměře 156 m2 a pozemku parc. č. XXX, zahradou o výměře 136 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. XXX pro okres Brno-město, obec Brno a katastrální území Zábrdovice. Rozsudkem ze dne 25. 2. 1988 nalézací soud podílové spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, jemuž byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 57 990,50 Kčs. Po zrušujícím usnesení krajského soudu ze dne 31. 3. 1998 byla věc obecnými soudy opakovaně projednávána, přičemž jako poslední v řadě byl vydán rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 17 C 198/87-489 ze dne 3. 12. 2010, kterým soud opětovně zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalované Ing. I. S. (právní nástupkyně M. M.) k předmětným nemovitostem a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele. Soud dále rozhodl o vzájemném vypořádání účastníků řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně, s výjimkou výroku vztahujícího se k otázce širšího vypořádání mezi účastníky řízení, potvrdil, a to rozsudkem č. j. 15 Co 101/2011-532 ze dne 18. 10. 2011.
Po úpravě petitu stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze usnesení krajského soudu sp. zn. 15 Co 30/95 ze dne 31. 3. 1998, jímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dle přesvědčení stěžovatele soud prvního stupně řešil otázku doručení rozsudku ze dne 25. 2. 1988 správně, když na toto rozhodnutí vyznačil doložku právní moci, a naopak krajský soud, zrušil-li rozhodnutí, které bylo téměř deset let v právní moci, zasáhl do právní jistoty stěžovatele. Dále i otázka doručení náhradním způsobem původnímu žalovanému byla podle stěžovatele krajským soudem nesprávně vyhodnocena. Co se týče věci samé, stěžovatel projevil nesouhlas se způsobem, respektive částkou, jež by měl podle rozhodnutí obecných soudů vyplatit žalované na vyrovnání podílu na nemovitostech. Při stanovení její výše obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel již v roce 1988 tehdejšího spoluvlastníka dle pravomocného rozsudku vyplatil. Nyní navíc je po něm žádáno mnohonásobně více, než v době rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť obecné soud vycházely z aktuálního stavu a cen nemovitostí, což stěžovatel považuje za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a pociťuje to jako zásah do práva na spravedlivý proces i do práva vlastnického. Závěrem stěžovatel poukazuje na délku řízení, které bylo znovu otevřeno napadeným usnesením krajského soudu, s tím, že ve věci došlo k průtahům a tedy k porušení již zmiňovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01, II. ÚS 1179/08 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost, po úpravě petitu, proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Jelikož se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nelze, s ohledem na výše nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.
Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Odhlédneme-li od uvedeného výsledku řízení, věcnému projednání ústavní stížnosti by bránila i její zjevná opožděnost. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 30/95 ze dne 31. 3. 1998. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 19. 1. 2012, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 101/2011 ze dne 18. 10. 2011, dle §79 zákona o Ústavním soudu, musí být, coby návrh závislý, který sdílí osud ústavní stížnosti, odmítnut rovněž. Ústavní soud mimo to shledává, že by nebyl podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný, neboť nelze odložit vykonatelnost rozhodnutí, které nebylo ústavní stížností napadeno.
V návaznosti na to je možno obecně podotknout, že při posuzování ústavních stížností - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - je Ústavní soud zásadně vázán striktně zněním petitu ústavní stížnosti, jež vymezuje subjekty (orgány, jež napadená rozhodnutí vydaly) a předmět ústavněprávního přezkumu. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti brojí i proti rozhodnutím vydaným následně po napadeném usnesení krajského soudu, jejich zrušení výslovně nežádá, a to navzdory tomu, že byl Ústavním soudem vyzván k řádné formulaci petitu. Je s podivem, že právní zástupce stěžovatele si není vědom zásady, že přesná formulace petitu je základem úspěšnosti jakéhokoliv návrhu, nejen ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj