ECLI:CZ:US:2012:2.US.2004.12.1
sp. zn. II. ÚS 2004/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem Okružní 10, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2257/2011-159 ze dne 15. března 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 571/2009-120 ze dne 24. května 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 153/2007-93 ze dne 10. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím které se stěžovatel domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi, žalované, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 314 370 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se výše uvedeného domáhal z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku (v částce 214 370 Kč) a z titulu náhrady nemajetkové újmy (v částce 100 000 Kč). Jak majetková škoda, tak i nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout v důsledku čtyř trestních stíhání, která vyústila v pravomocné a posléze zrušené trestní rozsudky.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal, že by mu v důsledku výkonu uvedených trestů byla způsobena škoda ve formě ušlého zisku; v případě trestu obecně prospěšných prací již jen proto, že tento trest stěžovatel nevykonal, v případě trestu nepodmíněného odnětí svobody proto, že žalobce i přes poučení podle §118a o. s. ř. neprokázal, že by před nástupem výkonu tohoto trestu skutečně byl pracoval a že by byl pracoval i po dobu, kdy byl ve výkonu trestu, a že právě pouze výkon tohoto trestu mu takovou činnost znemožnil.
Požadavek na náhradu nemajetkové újmy neshledal soud prvního stupně důvodným, neboť právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., se na případ stěžovatele nevztahuje z toho důvodu, že k výkonu uvedeného trestu žalobcem došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Tento právní závěr však stěžovatel odvoláním nenapadl.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále též "o. s. ř."), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a dovolací návrh odmítl, když dospěl k závěru o tom, že stěžovatel jednak nemohl uplatnit výše uvedený dovolací důvod v dovolacím řízení založeném na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jednak v dovolacím řízení vznesl námitky, které ovšem v odvolacím řízení neuplatnil, a proto k nim v dovolacím řízení nebylo lze přihlédnout.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že soudům předložil dostatek relevantních důkazů, prokazujících jeho žalobní tvrzení o způsobené škodě nezákonnými rozhodnutími. Stěžovatel je toho názoru, že z provedených důkazů je zřejmé, že v období, kdy vykonával trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, mohl být zaměstnán jako řidič. Pakliže soudy dovodily závěr, že stěžovatel "více méně v minulosti zaměstnán nebyl", pak prý takovému závěru nenasvědčují žádné provedené důkazy. Pokud měl příležitost pracovat, tak dle svých slov zaměstnán byl. Ovšem jeho zdravotní stav mu nedovoluje a ani v minulosti nedovoloval vykonávat těžké práce v zakouřeném prostředí, k čemuž prý stěžovatel předložil soudu lékařský posudek. Proto také prý vyhledával práci řidiče, kdy tato skutečnost dle jeho názoru byla v řízení prokázána čestným prohlášením pana Plachetky. Ze zdravotních důvodů také stěžovatel byl na rodičovské dovolené a pobíral rodičovský příspěvek. Stěžovatel je přesvědčen, že právě za těchto okolností měly soudy tyto prokázané skutečnosti při svém rozhodování zohlednit a analogicky podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. přiznat stěžovateli ušlý výdělek v rozsahu 170 Kč za 1260 dnů tak, jak je žalobou požadováno. Z důkazů provedených před soudem prvého stupně, které soud druhého stupně shledal dostatečnými, dle názoru stěžovatele jednoznačně vyplývá, že byl po dobu 1260 dnů omezen na běžném způsobu života právě nezákonným rozhodnutím soudů. Tímto nezákonným rozhodnutím soudů prý byl stěžovatel poškozen, a to jak ve sféře majetkové, tak ve sféře osobního a rodinného života, kdy škoda, která mu byla způsobena ve sféře osobního a rodinného života, je škodou největší, "těžko v penězích vyčíslitelnou". Stěžovatel je toho názoru, že i kdyby byl za rozhodnou dobu pouze evidován na úřadu práce a pobíral dávky od úřadu práce a dávky sociální podpory, jedná se o "potencionální příjem".
Stěžovatel je dále přesvědčen, že obecné soudy ve svých rozhodnutích neučinily zadost "zákonným a ústavním příkazům" týkajícím se požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, když z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze zjistit, na základě čeho obecné soudy v jeho případě dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal svůj žalobní nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, který je "opřen o jeho nezadatelné právo stanovené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod". Stěžovatel se domnívá, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, a že jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své výhrady, které již uplatnil před soudy obecnými, přičemž jeho argumentace se zakládá toliko na polemice se skutkovými otázkami, s kterýmižto námitkami se však již obecné soudy dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel předpokládá, že Ústavní soud podrobí jeho argumenty dalšímu bezbřehému přezkumu v systému obecného soudnictví, k čemuž však, jak bylo výše nastíněno, Ústavní soud oprávněn není. Opodstatněnost ústavní stížnosti totiž nemůže založit pouhý střet odlišných náhledů na řešení té které otázky, zvláště pak ryze skutkové, nýbrž pouze takový střet pohledů, který má svůj (dominantní) původ v ústavním právu. Tento požadavek, imanentní povaze ústavního soudnictví, v posuzované věci splněn není, a sice z důvodů, které následují.
Stěžovatel postavil svoji ústavní stížnost na tvrzení, že soudům předložil dostatek relevantních důkazů prokazujících jeho žalobní tvrzení o způsobené škodě nezákonnými rozhodnutími a že z provedených důkazů je zřejmé, že v období, kdy vykonával trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, mohl být zaměstnán jako řidič. Opačnému závěru prý nenasvědčují žádné provedené důkazy. Takové výtky však stěžovatel blíže či podrobněji nerozvádí, ani neodkazuje na skutečnosti, které by mohly jejich oprávněnost prokázat a bezpečně zvrátit úvahy obecných soudů. Stěžovatel vůbec neukazuje, v čem konkrétně, tedy v jaké úvaze či procesnímu kroku obecného soudu spatřuje porušení svých základních práv. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně plyne, že se oba soudy dostatečně zabývaly nárokem stěžovatele, soud nalézací přitom dosti podrobně. Soud prvé stolice vyšel z bohatého důkazního materiálu, náležitě objasnil, které skutečnosti má za prokázány, která zákonná ustanovení na daný skutkový stav aplikoval (viz zejm. str. 4 - 7 rozsudku nalézacího soudu). Takový způsob rozhodování nepokládá Ústavní soud za svévolný, jsoucí v rozporu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.
Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že otázkou, zda stěžovatel potenciálně mohl pracovat jako řidič, se nalézací soud důsledně zabývá na stranách 6 až 7 citovaného rozsudku, přičemž jeho odůvodnění, tedy že stěžovatel nemohl v daném období splňovat požadavky na tuto pozici kladenou ze strany možných zaměstnavatelů, ať již pro absenci splnění požadavku řidičského oprávnění zvláštní skupiny, anebo pro absenci splnění požadavku bezúhonnosti, obvodní soud podložil paletou důkazů, proti nimž stěžovatel ničeho nenamítá. Ústavní soud shledal, že ani při hodnocení této otázky nalézací soud (resp. soud odvolací) z ústavněprávního hlediska nepochybil, a jeho závěry tak není možno charakterizovat jako stojící v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, když řádně ozřejmil, v čem konkrétně jeho úvahy závisejí.
Ústavní soud musí dále poznamenat, že stěžovatel neuvádí žádné argumenty, jimiž by zpochybnil ústavní konformitu rozhodnutí dovolacího soudu, ač toto rozhodnutí v ústavní stížnosti napadl. Za této situace se Ústavní soud návrhem na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu nezabýval.
Protože stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádné relevantní ústavněprávní námitky, jimiž by zpochybnil ústavní konformitu stěžovaných soudních rozhodnutí, musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu