ECLI:CZ:US:2012:2.US.2079.12.1
sp. zn. II. ÚS 2079/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Fagitum, s. r. o., se sídlem U Kamýku 284/11, 142 00 Praha 12, zastoupené Mgr. Barborou Tmejovou, advokátkou se sídlem Křišťanova 17, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 296/2012-146 ze dne 21. února 2012 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 401/2010-115 ze dne 5. října 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jim stěžovatelka doručila.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatelka dala žalobcům dne 20. 9. 2010 výpověď z nájmu bytu s odůvodněním, že dle evidence nedoplatků žalobci neuhradili na nájemném částku ve výši 8 822 Kč (nájemné za měsíce září a listopad 2009 a za měsíce únor, červen a červenec 2010) a na nedoplatcích za služby částku ve výši 7 880 Kč (vyúčtování ke dni 29. 9. 2008 a ke dni 31. 3. 2009). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato výpověď z nájmu bytu splňuje všechny formální náležitosti ustanovení §710 a §711 občanského zákoníku (dále též "obč. zák."), když jsou v ní uvedeny všechny potřebné skutečnosti a poučení. Stěžovatelka uplatnila výpovědní důvod dle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. a soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tento výpovědní důvod dostatečně prokázal. Dále dospěl nalézací soud k závěru, že žalobci v řízení neprokázali, že by v tomto období uhradili více, než tvrdí žalovaná, a neunesli tak břemeno důkazní o svém tvrzení, že na nájemném ničeho nedluží.
Soud prvního stupně vzhledem k okolnostem případu posuzoval ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., zda výkon práva žalovaného dát žalobcům výpověď z nájmu bytu nebyl v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 633/2002, když zejména přihlédl ke skutečnosti, že rodina žalobců je velmi sociálně slabá, neboť žalobkyně pečuje o vážně postiženého syna, žalobce je dlouhodobě nezaměstnaný a žijí pouze z malé sociální podpory, z tohoto důvodu byli také osvobozeni od placení soudního poplatku a byl jim ustanoven zástupce. Z přehledu plateb žalobců dle nalézacího soudu vyplývá, že se snaží nájemné spolu s úhradami a plnění poskytovaná s užíváním bytu hradit, nicméně se jim to ne vždy zcela podaří. Dluh žalobců na platbách za užívání předmětného bytu vznikl za poměrně dlouhé období součtem menších položek. Hlavním důvodem, pro který soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď daná žalobcům je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, bylo zjištění, že stěžovatelka si neplní své povinnosti vlastníka nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází. Okresní soud v této souvislosti vyzdvihl, že žalovaná se o celý dům a jednotlivé byty řádně nestará, bydlení žalobců je ve velmi špatném stavu, zejména pokud jde o plísně na zdech a nekvalitní okna. Byt žalobců byl dle soudu dokonce stavebním úřadem shledán k 13. 1. 2010 jako zdraví škodlivý, a tento stav evidentně trval i v době doručení předmětné výpovědi z nájmu bytu. Okresní soud rovněž podotkl, že již v červenci 2009 lékařka H. podávala orgánu sociální péče zprávu, že byt není vyhovující pro vlhkost, a to zejména s ohledem na zdravotní stav dětí účastníků. Žalovaná rovněž řádně neprováděla ani vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu, nedůsledně postupuje i v evidenci plateb žalobců na nájemné. S ohledem na všechny tyto skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je nutno odepřít výkon práva žalované jako pronajímatele dát žalobcům výpověď z nájmu bytu, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích výše citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek obsahuje veškeré zákonem předepsané náležitosti ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž se bez výhrad ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že stejně jako soud prvního stupně posuzoval otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, v souladu s ustálenou judikaturou však nikoliv pouze s odkazem na §3 obč. zák., ale v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi jako právního úkonu též z hlediska §39 obč. zák., odkázav na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4093/2008. Odvolací soud při posouzení výpovědi z hlediska souladu s dobrými mravy přihlédl stejně jako soud prvního stupně jak k okolnostem na straně žalované jako pronajímatele, tak i na straně žalobců jako nájemců. Odvolací soud zohlednil skutečnost, že majetková a sociální situace rodiny žalobců je velmi špatná, žalobkyně pečuje o vážně postiženého syna, žalobce je nezaměstnaný a rodina žije pouze ze sociálních dávek. Podotkl, že nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaná neplnila řádně své povinnosti pronajímatele udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání, a zajistit tak plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, když byt užívaný žalobci je ve velmi špatném stavu, vyskytuje se zde plíseň a s ohledem na zdravotní stav dětí účastníků je byt zcela nevhodný. Odvolací soud obdobně přitakal i úvaze nalézacího soudu, že žalovaná rovněž neprováděla řádně vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu, které by měla žalobcům předkládat každý rok, činila tak totiž nepravidelně za jiná období. Krajský soud také poznamenal, že vzhledem k poměrům žalobců by realizace výpovědi vedla k nepříznivým důsledkům, které by žalobce jako nájemce zatížily zásadním způsobem. S ohledem na sociální a majetkové poměry bylo žalobcům rovněž přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a byl jim ustanoven zástupce. Odvolací soud jako další okolnost z hlediska dobrých mravů zohlednil dále skutečnost, že žalovaná žalobcům v minulosti dávala opakovaně výpověď z nájmu bytu, kterou posléze brala zpět, na zaplacení dlužného nájemného přitom žalovaná dosud nežalovala. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 20. 9. 2010 daná žalobcům podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Odvolací soud změnil jinak věcně správný rozsudek soudu prvního stupně dle §220 o. s. ř. pouze ve výrocích o nákladech řízení. Žalobcům byl ustanoven pro toto řízení advokát dle §30 o. s. ř., náklady ustanoveného advokáta platí stát, jedná se však o náklady žalobců, kteří byli v řízení procesně úspěšní, nikoliv o náklady státu. Odvolací soud proto žalované, která nebyla v řízení úspěšná, uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na právní zastoupení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám státu, na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jak již bylo uvedeno, náklady ustanoveného advokáta hradí za žalobce stát.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry obecných soudů o rozporu podané výpovědi s dobrými mravy. Argumentuje především tím, že právní posouzení soudů je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti cituje výňatky z judikátů dovolacího soudu, z nichž dle jejího přesvědčení vyvěrá závěr, že odepřít pronajímateli právo na výpověď z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy lze jen tehdy, dojde-li k úhradě alespoň části dlužného nájemného v průběhu řízení. Přitom vedlejší účastníci dle ní ničeho neuhradili z dlužného nájemného či "běžného" nájemného v průběhu celého řízení. Stanovisko soudů, dle stěžovatelky zjevně opačné od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu, prý nebylo v tomto ohledu vůbec odůvodněno či vysvětleno. V této spojitosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007, z něhož dle jejího mínění pramení postulát, že vydání rozhodnutí, jímž byla bez jakékoliv argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, představuje vybočení z rámce pravidel spravedlivého procesu.
Stěžovatelka rovněž oponuje (vědoma si však skutečnosti, že Ústavní soud není oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat) skutkovému posouzení podání výpovědi jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. S argumenty soudů, že se o dům nestará, vyjádřila stěžovatelka nesouhlas a poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2585/2006, v němž stojí, že splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Stěžovatelka taktéž napadá rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nákladových výroků. Podle ní jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. Krajský soud se prý k tomuto jejímu návrhu na aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu nijak nevyjádřil. Stěžovatelka má za to, že v důsledku takového postupu rovněž došlo k porušení fair procesu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou pro ni nepřiměřeně tvrdá a nespravedlivá, a navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení výše uvedených základních práv ze strany obecných soudů a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je dále v reakci na stěžovatelčiny námitky stran rozporu právního hodnocení obecných soudů s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nucen podotknout, že jednak není hodnocení judikatury dovolacího soudu provedené stěžovatelkou zcela přiléhavé, neboť případy řešené v těchto judikátech vycházejí z poněkud odlišných skutkových okolností (kteréžto distinkce se ovšem pro závěr o rozporu či souladu právního jednání stěžovatelky s dobrými mravy jeví esenciálními), jednak obecné soudy se podrobně zabývaly otázkou, v jaké míře vedlejší účastníci nájemné hradí, jaké jsou příčiny nehrazení nájemného řádně a včas. Jak již uvedl soud nalézací, prodlení vedlejších účastníků s úhradou splatného nájemného a souvisejících plateb není dáno jejich zlovolným odmítavým postojem, nýbrž skutečností, že celá rodina si nestojí dobře z pohledu celkové sociální i zdravotní situace rodiny, což okresní soud podrobně líčí na str. 7 svého rozsudku. Zde také uvádí, že "se vší pravděpodobností dluh nevznikal z pouhé liknavosti žalobců, ale z důvodu, že skutečně neměli dostatek finančních prostředků na včasnou a plnou úhradu předepsaných částek, případně že neporozuměli vyúčtování dluhů a nemohli vyúčtovanou částku vzhledem k její výši včas zaplatit. Stěžovatelka tíživou sociální a zdravotní situaci žalobců ostatně sama ani nijak nezpochybňuje. Za této situace by tedy bylo strohé trvání na závěrech vyslovených v stěžovatelkou předestřených rozhodnutích Nejvyššího soudu naopak natolik neadekvátní, že by to ve svém důsledku mohlo vést až k porušení práva na spravedlivý proces vedlejších účastníků.
V této rovině nemůže obstát zejména stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2585/2006 ze dne 20. února 2008, podle něhož splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (tj. že nejde o vzájemné závazky), a sice proto, že rozhodnutími soudů v nyní projednávané věci nebyla nijak zpochybněna či jinak dotčena povinnost vedlejších účastníků hradit nájemné řádně a včas. Ostatně i Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentuje, že toliko z důvodu dobrých mravů nelze bez dalšího přenášet na pronajímatele sociální problémy nájemců, nýbrž je vždy nutno zkoumat každý případ pod zorným úhlem chování zúčastněných stran. Pakliže totiž obecné soudy zohlednily chování stěžovatelky z hlediska jejích povinností jako pronajímatele v daném dvoustranném právním vztahu, to, že se o dům a byt vedlejších účastníků nestará tak, jak by se slušelo (srov. velice zevrubný popis stavu bytu vedlejších účastníků na str. 7 - 8 rozsudku soudu prvé stolice), podpořily tím svůj závěr o tom, že výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, v dané věci tedy výpověď z nájmu bytu, nepožívá právní ochrany, nikoliv však závěr o jakési podmíněnosti hrazení nájemného řádným plněním povinností ze strany pronajímatele, kdy by snad v rozsahu neplnění povinnosti jednoho byl druhý od své reciproční povinnosti ve stejném rozsahu osvobozen. Naopak, okresní soud neopomněl připomenout, že i když žalobci nemají bez své viny dostatečné prostředky na to, aby hradili všechny své výdaje včetně nákladů na bydlení, nezbavuje je to jejich povinnosti tyto platby hradit (viz opět str. 7 nahoře). Argumentace shora podaným judikátem Nejvyššího soudu je tak zcela nepřípadná.
Stěžovatelce lze snad toliko přisvědčit v tom, že by bylo vhodné, kdyby se byl alespoň jeden ze soudů judikaturou Nejvyššího soudu a její (ne)použitelností na posuzovaný případ více zabýval. Nelze však z ústavněprávního pohledu vůbec vyslovit, že by tato imperfekce současně zavdávala všeliké pochybnosti o ústavní konformitě stěžovaných soudních rozhodnutí v jejich celistvosti. V žádném případě se však nejedná o situaci, kdy by byly porušeny právní názory vyslovené Ústavním soudem v stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007, jelikož judikatura Nejvyššího soudu nebyla odmítnuta bez argumentace, ba tato argumentace byla dokonce nadmíru přesvědčivá, byť zůstala explicite nespojena s tím kterým rozhodnutím dovolacího soudu. Implicite je však možno neaplikovatelnost závěrů vyjádřených v stěžovatelkou předložených judikátech spolehlivě a bez zřejmých obtíží dovodit.
Pokud pak jde o námitku stěžovatelky stran nákladového výroku v rozsudku soudu druhé stolice, ani jí nelze dát za pravdu. Okresní soud tím, že vedlejším účastníkům nepřiznal náhradu nákladů, opomněl vzít v úvahu, že se ve skutečnosti nejedná o náklady státu, který platil náklady jejich právního zastoupení, když jim byl právní zástupce ustanoven dle §30 o. s. ř., nýbrž o náklady procesně úspěšných žalobců. Současně pak rozhodl i o nákladech řízení před soudem odvolacím. K této vadě nákladových výroků tak musil krajský soud přihlédnout bez toho, aby to byl někdo z účastníků navrhl (§212a o. s. ř.). K aplikaci §150 o. s. ř. odvolací soud ani nepřistoupil, ani se k možnosti uplatnění moderačního práva jinak nevyjádřil. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že aplikace §150 o. s. ř. závisí ve značné míře na úvaze soudu, především na okolnostech celého případu, jakož i na chování jednotlivých procesních stran v průběhu řízení, použití moderačního práva nicméně není možno nijak vynucovat. Ústavní soud nemůže ve světle posouzení celého případu přesvědčivě dospět k úsudku, že "nerealizace" moderačního práva (tj. jeho odepření) vedla k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jelikož v kontextu celého řízení a případu nepůsobila takovou intenzitou, aby to v posledku vedlo k porušení čl. 36 odst. Listiny, byť zde prostor pro úvahu nad aplikací §150 o. s. ř. existoval.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu