ECLI:CZ:US:2012:2.US.2247.11.1
sp. zn. II. ÚS 2247/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Q. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 114/2011-58 ze dne 20. 4. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 262/2009-44 ze dne 3. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 27 C 262/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 27 C 262/2009-44 soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 457,90 Kč a 2 563 USD (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Stěžovatel se domáhal zaplacení shora uvedených částek jako náhrady škody - ušlého zisku z finančních prostředků (běžného úroku) z částky 4 866,80 Kč za období od 15. 11. 2005 do 28. 11. 2006 (tj. 457,90 Kč) a z částky 14 999,75 USD za období od 15. 11. 2005 do 21. 9. 2007 (tj. 2 563 USD), která mu měla vzniknout v důsledku zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatele na základě rozhodnutí Policie ČR podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád s tím, že zajištění bylo zrušeno 28. 11. 2006, resp. 21. 9. 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon") a z toho důvodu žalobu stěžovatele zamítnul.
Městský soud v Praze ("odvolací soud") se s názory soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá přezkoumání závěrů obecných soudů, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu u banky není jako takové nezákonné a nemůže vést ani ke způsobení škody v majetkové sféře stěžovatele. Takový závěr považuje stěžovatel za stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a porušující jeho základní práva a povinnosti. Dle stěžovatele byla narušena jeho právní jistota, kdy obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na legitimní očekávání tím, že zamítly jeho žalobu z důvodu, že usnesení policejního orgánu není nezákonné. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů, tak i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dle stěžovatele jsou nelogická, formalistická a odpírající mu právo na spravedlivé řešení jeho věci. Stěžovatel byl vyloučen ze svých práv užívání a braní užitků, přičemž nemohl dělat ničeho, co by jeho majetek chránilo před znehodnocením. Nemohl tak uložit peněžní prostředky na termínovaný vklad, ze kterého by mu plynul úrok a nemohl s nimi nakládat tak, aby je jiným způsobem zhodnotil. Bylo tak zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnického práva a dále práva pokojného užívání majetku. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09, II. ÚS 99/07, II. 590/08, I. ÚS 643/04, I. ÚS 2443/08, II. ÚS 2221/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1478/2001 a sp. zn. 15 Cdo 1388/2004.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených stěžovatelem vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s nimi, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Soud prvního stupně ve svém napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí policejního orgánu nebylo zrušeno z důvodu, že by např. vyšlo najevo, že nemělo být vůbec vydáno, ale z důvodu, že pominuly důvody, pro které bylo vydáno. Nebyly tak splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu podle §5 písm. a), §7, §8 zákona. Zákonnost postupu policejního orgánu byla opakovaně předmětem přezkumu státního zástupce i soudu a nikdy nebylo shledáno pochybení a žádné rozhodnutí státního zástupce resp. soudu ve věci přezkoumání zákonnosti zajištění prostředků na účtu nebylo pro nezákonnost zrušeno. Dle soudu prvního stupně nebyl dán žádný odpovědnostní titul a stěžovateli nevznikla ani žádná škoda, neboť jistina pohledávky stěžovatele za bankou z titulu majitele účtu se nezměnila, pohledávka byla po celou dobu zajištění úročena podle podmínek sjednaných mezi stěžovatelem a bankou. Soud prvního stupně neshledal případnou ani stěžovatelem navrhovanou aplikaci judikatury týkající se posouzení zákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jelikož není namístě analogickou aplikací ustanovení §8 zákona rozšiřovat odpovědnost státu o další skutkové podstaty. Ústavní soud posoudil postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že se uplatněným nárokem zabýval řádně, své závěry řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Napadené rozhodnutí odpovídá skutkovým zjištěním a není v rozporu s ustálenou judikaturou. Ústavním soudem tedy nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavním soudem bylo dále posouzeno rozhodnutí soudu odvolacího a bylo zjištěno, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, podrobně reagoval na námitky stěžovatele a řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí. Na podporu svých závěrů odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, dle kterého za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, což však v projednávané věci nenastalo. Odvolací soud se ve svém napadaném rozhodnutí podrobně vypořádal i s otázkou smyslu a účelu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Ani v případě odvolacího soudu tak nebylo Ústavním soudem shledáno porušení práva na spravedlivý proces.
Ke stěžovatelově námitce ohledně porušení práva na ochranu jeho vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že s ohledem na smysl a účel institutu zajištění peněžních prostředků, se jedná o tzv. legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. obdobně vzhledem k ust. §79a tr. ř. usnesení sp. zn. II. ÚS 702/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud neshledal jakoukoliv "nepřiměřenost" při použití tohoto institutu a neshledal tak zásah do vlastnického práva stěžovatele či práva na pokojné užívání majetku.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu nic jiného než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu