ECLI:CZ:US:2012:2.US.2317.12.1
sp. zn. II. ÚS 2317/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Husova 2/1285, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2648/2010-364 ze dne 27. března 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 7/2009-327 ze dne 25. ledna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 23 C 32/2004-217 ze dne 30. září 2008 zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po stěžovateli (žalovaném) zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, když - vázán předchozím rozhodnutím odvolacího soudu o platnosti smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. června 2002 - dospěl k závěru, že podpis na této smlouvě není pravým podpisem žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobcům 500 000 Kč s 4% úrokem z prodlení od 20. července 2002 do zaplacení. Odvolací soud po zopakování dokazování uzavřel, že předmětná smlouva byla mezi účastníky uzavřena. Soud shledal, že k podpisu této smlouvy došlo za účasti žalobců, žalovaného a dalšího svědka v blíže určeném restauračním zařízení v Ostravě, kterou vlastní žalobci. I když žalovaný uzavření smlouvy popíral, bylo její uzavření prokázáno i výslechy svědků, jejichž výpovědi korespondují s výpověďmi žalobců.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a uplatnil v něm všechny dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které obsáhle rozvedl.
Nejvyšší soud se ve svém výše citovaném rozsudku zabýval každou dovolací námitkou zvláště, přičemž u žádné z nich nedošel k závěru o její důvodnosti, a proto dovolání jako celek zamítl.
Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě brojí stěžovatel ústavní stížností (ve znění jejího pozdějšího doplnění), ve které především namítá, že v řízení před krajským soudem bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Jak je dle stěžovatele zřejmé ze spisu krajského soudu, dne 14. 1. 2010 žádal, aby odvolací osud odročil jednání, které bylo nařízeno na den 15. 1. 2010, na pozdější termín s ohledem na jeho zdravotní stav. Z protokolu o jednání ze dne 15. 1. 2010 před odvolacím soudem dle jeho názoru plyne, že odvolací soud jeho žádosti nevyhověl, "nepochopitelně podání stěžovatele považoval odvolací soud toliko za omluvu a dne 15. 1. 2010 v nepřítomnosti věc projednal". U tohoto jednání prý byly provedeny soudem všechny listinné důkazy, včetně posudku znalce M., posudky znalkyň S. a M., k nimž prý objektivně neměl možnost se vyjádřit. Postupem odvolacího soudu mu tak dle něj bylo odňato jeho právo na spravedlivý proces, které prý nemůže být nahrazeno tím, že stěžovatel má advokáta.
Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud zcela opomenul jím navržené důkazy. Konkrétně se jedná o provedení znaleckého posudku, zda podpis na smlouvě mohla vyhotovit jiná osoba, resp. žalobce nebo žalobkyně, o navržený výslech znalkyň M. a S., z jejichž posudků prý soud dovodil variabilitu jeho podpisů. V neposlední řadě stěžovatel dle svých slov navrhl provedení důkazu listinami - jím uzavíranými smlouvami o prodeji nemovitostí - ty prý byly odvolacímu soudu doloženy, avšak odvolací soud se jejich dokazováním nezabýval. Dle mínění stěžovatele se jedná o vážnou vadu řízení před odvolacím soudem, která je způsobilá založit nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel má za to, že ač odvolací soud provedl či opakoval důkazy, v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou prý tyto provedené důkazy zcela nesprávně interpretovány, což stěžovatel blíže ilustruje na příkladu hodnocení výpovědi jednoho ze svědků, kdy odvolací soud prý jeho výpověď zkresluje, aby "odůvodnění rozhodnutí bylo alespoň nějakým důkazem podpořeno". Takto si měl dle stěžovatele odvolací soud počínat i v případě listinných důkazů předložených ze strany žalobců, které měly prokázat jejich připravenost zaplatit kupní cenu.
Nad výše uvedené stěžovatel v ústavní stížnosti vyzdvihl, že odvolací soud i soud dovolací nesprávně vyhodnotily i poslední námitku stěžovatele, dle níž je smluvní pokuta ve výši 500 000 Kč v rozporu s dobrými mravy. Z majetku žalobců prý nic neušlo, jejich majetek se o nic nesnížil, žalobci dle něj nevyřizovali žádný úvěr, nezaplatili předem žádnou zálohu. Pokud za těchto okolností připadla žalobcům částka představující více než 20 % z tvrzené kupní ceny za 16 dnů existence trvání smluvního závazku, je pak dle stěžovatele výše pokuty v rozporu s dobrými mravy.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před Nejvyšším soudem, s nimiž se dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal, když se v nebývale rozsáhlém a pečlivém odůvodnění zabývá každou jednotlivou dovolací námitkou odděleně.
Pokud jde o otázku stěžovatelem opakovaně namítaného jednání odvolacího soudu bez osobní účasti stěžovatele, je třeba říci, že Nejvyšší soud se jí věnuje na stranách 16 a 17 napadeného rozsudku, kde došel k závěru, že ačkoli dovolací soud sám nesdílí názor odvolacího soudu, že v popsaném případě nebyly splněny podmínky pro odročení jednání z důvodu trvající pracovní neschopnosti žalovaného, který požádal odvolací soud o odročení jednání, přesto nelze dospět k závěru, že by tímto pochybením odvolacího soudu došlo k zatížení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v této spojitosti poukázal na to, že v odvolacím řízení byl stěžovatel při jednání dne 19. června 2009 odvolacím soudem vyslechnut, odvolacího jednání dne 15. ledna 2010 se účastnila advokátka žalovaného, přičemž z obsahu spisu nevyplývá (též s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek), že by v důsledku této vady nemohl uplatnit své relevantní výhrady k žalobě a k důkazům, jež byly "vesměs provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení došlo k jejich zopakování". Takovou explikaci nepokládá Ústavní soud za rozpornou s prameny ústavního pořádku. Na tomto místě se současně sluší poznamenat, že právo každého na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, jak jej pojímá čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze vykládat jako nárok každého, aby za všech okolností musil soud jednat vždy a jen za jeho osobní účasti, jakmile se jí účastník řízení dožaduje.
Stěžovatel byl v daném případě zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, který se nařízeného jednání účastnil, a tak jeho prostřednictvím bylo lze v odvolacím řízení činit veškeré procesní úkony, včetně vznesení případných výhrad vůči opakovanému dokazování. Skutečnost, že Nejvyšší soud, kdyby snad byl rozhodoval v roli soudu odvolacího, by sám jednání odročil, neznamená, že odvolacím soudem zvolený, vůči stěžovateli méně šetrný či méně citlivý přístup představuje porušení práva na spravedlivý proces. Nelze totiž přehlédnout, že zásadně stejná práva měli v soudním řízení i vedlejší účastníci, která byl odvolací soud povinen rovněž šetřit, kdy opakovaným odročováním jednání, které by nebylo odůvodněno vážnými důvody, mohlo být porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Předchozí jednání nařízené na den 15. prosince 2009 již bylo z důvodů závisejících na straně žalované odročeno (pracovní neschopnost stěžovatele, u jeho právní zástupkyně pak kolize termínu nařízeného jednání s termínem ústní části zkoušky insolvenčních správců, která se měla konat v Justiční akademii v Kroměříži). Pakliže odvolací soud vyhodnotil další žádost o odročení již jednou odročeného jednání jako nedůvodnou, z pohledu ústavního práva nepochybil, neboť se odročeného jednání již advokátka stěžovatele účastnit mohla a také se jej zúčastnila. Musilo by se jednat o daleko intenzívnější zásah do stěžovatelových práv, aby byly porušeny ústavní principy ovládající "fair" proces. Ústavní soud tedy rozhodně nemohl akceptovat vizi, kterou stěžovatel nastínil ve svém doplnění ústavní stížnosti a ve které osočuje Nejvyšší soud z bagatelizace postupu odvolacího soudu a "popření sám sebe".
Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud zcela opomenul jím navržené důkazy, a sice provedení znaleckého posudku, zda podpis na smlouvě mohla vyhotovit jiná osoba, resp. žalobce nebo žalobkyně, jakož i navržený výslech znalkyň M. a S., ani té nemůže Ústavní soud přisvědčit. Krajský soud na straně 9 svého rozsudku přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatelem navržený důkaz neprovedl. Uvedl, že závěry několika znaleckých posudků jsou pro zjištění skutkového stavu dostatečné, přesvědčivé, což krajský soud na témže místě podrobněji rozvedl, přičemž zároveň vysvětlil, proč k pořízení revizního znaleckého posudku nejsou dány žádné důvody. Na takové odůvodnění nelze pohlížet jako ústavně nekonformní.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud, ač provedl či opakoval důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí tyto provedené důkazy zcela nesprávně interpretoval, je třeba uvést, že Nejvyšší soud se jí opět zabývá, a to na stranách 13 až 14 svého rozsudku, kde řádně a zevrubně vysvětlil, proč ji není možno pokládat za důvodnou. Ústavní soud nepokládá odůvodnění předestřené dovolacím soudem za nelogické či jinak vnitřně rozporné, anebo účelové a pro stručnost na ně odkazuje.
Pokud pak jde o posouzení námitky rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy, nepřísluší Ústavnímu soudu její hodnocení potud, pokud výše smluvní pokuty nedosahuje natolik extrémní, disproporcionální výše, že by to ve výsledku vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Jak odvolací soud, tak i soud dovolací se zabývaly potenciálním rozporem výše smluvní pokuty s dobrými mravy, přičemž dospěly k závěru o její přiměřenosti. Zatímco odvolací soud byl v tomto směru stručnější, přesto požadavku na řádné odůvodnění dostál, když uzavřel, že výše dohodnuté smluvní pokuty nedosahuje ani čtvrtiny dohodnuté kupní ceny. Naproti tomu Nejvyšší soud podrobil námitku rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy daleko zevrubnějšímu přezkumu a - i s ohledem na teoretický výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku - shledal, že o případ rozporu s dobrými mravy se v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud prakticky vyčerpal veškerý stěžejní prostor této problematiky ve vztahu k projednávané věci a Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil a opět na ně v podrobnostech odkazuje.
Ve světle řečeného tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu