ECLI:CZ:US:2012:2.US.2351.12.1
sp. zn. II. ÚS 2351/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) V. S. a 2) Z. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Doubek & JUDr. Douda se sídlem v Pelhřimově, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 119/2012-255 ze dne 30. března 2012 a č. j. 25 Co 497/2011-225 ze dne 30. listopadu 2011 a usnesením Okresního soudu pro Prahu-západ č. j. 3 C 344/2008-245 ze dne 7. února 2012 a č. j. 3 C 344/2008-205 ze dne 1. listopadu 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Triglav pojišťovny, a. s., se sídlem Novobranská 544/1, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 22. června 2012 a doplněnou podáním ze dne 25. července 2012, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich jim usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. listopadu 2011nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. února 2012 bylo řízení o jejich odvolání zastaveno. Usneseními odvolacího soudu byla k jejich odvolání potvrzena usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelé tvrdí, že tím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s tím, že jim bylo se zpětnou účinností odejmuto přiznané osvobození, s přihlédnutím k tomu, že v roce 2008 prodali dům za částku převyšující pět milionů korun, a takto získané prostředky použili k jiným účelům nežli pro potřeby hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Již v odvolání poukazovali na to, že prodejem domu získali kupní cenu podstatně nižší, protože byl dům znehodnocen v důsledku povodně a nemohl být opraven pro odmítání likvidace pojistné události ze strany vedlejší účastnice řízení. V případě funkčního stavu byla totiž tržní hodnota domu cca 12,5 milionů Kč, avšak prodej se uskutečnil pouze za částku 5,2 milionů Kč, a tato částka nestačila na pokrytí dluhů stěžovatelů a dalších jejich nezbytných nákladů na živobytí. V době rozhodování obecných soudů již tyto peníze stěžovatelé neměli k dispozici a stěžovatelé obecným soudům podrobně vyložili, k jakým účelům peníze použili. Obecné soudy k ekonomickým a sociálním poměrům stěžovatelů tedy náležitým způsobem nepřihlédly. Nevzaly v úvahu, že stěžovatel je invalidní důchodce a kromě dávek invalidního důchodu nemá jiný příjem. Stěžovatelka nemá ze zaměstnaneckého poměru žádný příjem a jako uživatelka zemědělské půdy k vlastní obživě musí být vedena jako zemědělec, a ohledně této činnosti opakovaně obecným soudům doložila existenci ztráty. Příjmy stěžovatelů jsou proto pod hranicí jejich životního minima a není v jejich možnostech uhradit soudní poplatek. Proto stěžovatelé nemohou souhlasit ani se zastavením řízení odůvodněným nezaplacením soudního poplatku poté, co jim bylo osvobození odejmuto.
3. Navíc stěžovatelé poukazují na to, že podáním ze dne 12. ledna 2012 podali námitku podjatosti soudkyně, která aniž by se s ní vypořádala, vyzvala stěžovatele k úhradě soudního poplatku a následně zastavila odvolací řízení. Brojí i proti délce řízení a proti tomu, že usnesení o zastavení řízení byla doručena toliko jejich bývalému zástupci.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a jako takový není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí obecných soudů. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (sp. zn. III. ÚS 607/04, N 39/40 SbNU 325; aj.). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Obecné soudy jasně vyložily, že i po odečtení dluhů od peněz získaných prodejem nemovitostí zůstalo stěžovatelům dostatek prostředků pro uhrazení soudních výloh. Skutečnost, že se tyto peníze rozhodli investovat do podnikání stěžovatelky, není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Opakování toho, co stěžovatelé uvedli již v odvolání, přitom rozhodně není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. S námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně se vypořádal odvolací soud v usnesení z 30. března 2012, když ji neshledal opodstatněnou, protože spočívá na postupu této soudkyně v projednávané věci. Takový postup ohledně této námitky lze považovat za ústavně souladný.
8. Rozhodnutí o zastavení řízení evidentně muselo být stěžovatelům doručeno, když byli schopni jeho kopii přiložit k ústavní stížnosti, přičemž je v souladu s procesním předpisem, že obecný soud doručuje toliko zástupcům účastníků.
9. Konečně námitka délky řízení není přípustná s ohledem na to, že stěžovatelé vůbec netvrdí, že by se před podáním ústavní stížnosti domáhali odstranění nepřiměřené délky řízení, resp. pekuniární náhrady za ni procesními prostředky, které zákon za tímto účelem stěžovatelům poskytuje.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu