ECLI:CZ:US:2012:2.US.2379.12.1
sp. zn. II. ÚS 2379/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Meziříčská 774, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 31/2012-22 ze dne 28. března 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 177/2008-26 ze dne 25. ledna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 215/2008 (dále též "napadené rozhodnutí"), žalovaný, Ministerstvo vnitra, zamítl odvolání stěžovatele (žalobce) proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 13. 11. 2007, č. j. OSZ-131827-13/VO-Že-2007, jímž byla stěžovateli obnovena výplata výsluhového příspěvku, která byla pozastavena z důvodu souběhu nároku na výsluhový příspěvek a nároku na výplatu dávky nemocenské péče v ozbrojených silách. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že pojem "bezpečnostní sbor" je definován v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále též "zákon o služebním poměru"), přičemž nárok na výsluhový příspěvek vznikl stěžovateli ze služebního poměru k tomuto sboru, jehož byl v minulosti příslušníkem. Na stěžovatele se podle žalovaného vztahuje zákon o služebním poměru podle ustanovení §169 zákona o služebním poměru.
Stěžovatel proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 9. 7. 2008, v níž tvrdil, že zákon o služebním poměru se na něj nikdy nevztahoval, protože není v současnosti příslušníkem bezpečnostního sboru podle zákona o služebním poměru. Stěžovatel vyjádřil názor, že ředitel odboru žalovaného neměl k vydání prvostupňového rozhodnutí pravomoc, protože rozhodoval o výsluhovém příspěvku občana, který není příslušníkem bezpečnostního sboru. Stěžovatel rovněž tvrdil, že mu nebylo oznámeno zahájení předmětného správního řízení a že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno bez provedení příslušného řízení. Dále napadl aplikaci ustanovení §160 odst. 2 zákona o služebním poměru, neboť podle jeho závěru neumožňuje rozhodnout o tom, od jaké doby a v jaké výši náleží výplata výsluhového příspěvku, ustanovení §169 zákona o služebním poměru, protože sám nebyl tam uvedenou osobou, a ustanovení §227 odst. 1 zákona o služebním poměru, jelikož to se má týkat řízeních zahájených před účinností zákona o služebním poměru. V neposlední řadě stěžovatel tvrdil zásah do svých práv v důsledku délky správního řízení, jež byla v rozporu s ustanovením §190 odst. 8 zákona o služebním poměru.
Městský soud v Praze ve věci rozhodl shora označeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění svého verdiktu uvedl, že přijetím zákona o služebním poměru došlo ke změně právní úpravy regulující poměr příslušníků Policie České republiky, a to včetně bývalých příslušníků. Městský soud v této spojitosti poukázal na přechodné ustanovení §225 zákona o služebním poměru, podle kterého příspěvek za službu, na který vznikl stěžovateli nárok, se považuje za výsluhový příspěvek podle zákona o služebním poměru, a proto se má podle městského soudu použít nová právní úprava, neboť se jedná o přípustnou nepravou retroaktivitu. Námitku stěžovatele, podle které se na něj nemůže vztahovat zákon o služebním poměru, proto městský soud shledal irelevantní. Předmětné řízení bylo podle městského soudu zahájeno v souladu se zákonem, neboť bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru, přičemž správní orgán o něm žalobce informoval až doručením prvostupňového rozhodnutí. Orgán prvního stupně sice dle něj porušil ustanovení §174 odst. 1 písm. a) a b) zákona o služebním poměru, ale toto pochybení nepovažoval městský soud za takového charakteru, aby to odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí, protože stěžovatel se k podkladům mohl vyjádřit ve svém odvolání. Žalovaný proto mohl podle závěru městského soudu aplikovat ustanovení §169 odst. 2 zákona o služebním poměru (správně však ustanovení §160 odst. 2 zákona o služebním poměru).
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s.") kasační stížnost ze dne 10. 2. 2012. Setrval na své argumentaci, že se na danou situaci nevztahoval zákon o služebním poměru, nýbrž zákon č. 186/1992 Sb. Aplikaci ustanovení §225 zákona o služebním poměru podle stěžovatele vylučuje předmět a rozsah působnosti tohoto předpisu, který na stěžovatele podle jeho názoru nedopadá. Rovněž tvrdil, že ke dni 31. 12. 2006 mu nenáležel příspěvek za službu, protože k tomuto dni byl stále ve služebním poměru podle zákona č. 186/1992 Sb., tudíž nárok na příspěvek mu vznikl až 1. 1. 2007. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že se jedná o situaci nepravé retroaktivity, neboť působnosti zákona č. 186/1992 Sb. a zákona o služebním poměru jsou diametrálně rozdílné a nevyplývá to z žádného ustavení těchto předpisů. Z těchto důvodů stěžovatel dovozoval, že na jeho případ nemohlo být aplikováno ustanovení §169 zákona o služebním poměru (správně ustanovení §160 zákona o služebním poměru) ohledně souběhu příspěvku s dávkou nemocenské péče. Stěžovatel v neposlední řadě nesouhlasil se závěrem městského soudu o tom, že lhůty upravené v ustanovení §190 odst. 8 zákona o služebním poměru jsou pořádkové povahy. Městský soud se dle stěžovatele vůbec nevypořádal s jeho námitkou ohledně toho, že nikdy nebyl příslušníkem bezpečnostního sboru ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona o služebním poměru, natož bývalým příslušníkem bezpečnostního sboru.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, když uvedené stížní námitky neshledal ve světle judikatury své i Ústavního soudu důvodnými, a proto kasační stížnost zamítl.
Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že byla a je zásadní otázka právního posouzení zákonného výkladu a aplikace ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. na jeho osobu a na jeho práva na příspěvek za službu, jenž si "považuje za svůj majetek a který mu náleží ze zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky". Namítá, že Městský soud v Praze na daný případ aplikoval nesprávnou právní normu, a to §225 zákona o služebním poměru, kdy se s uvedeným výkladem prý ztotožnil i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel se s tímto názorem neztotožňuje, je nadále přesvědčen o tom, že na základě zmíněného ustanovení §225 se na jeho osobu a majetek nemůže zákon č. 361/2003 Sb. vztahovat, a to z důvodů, které stěžovatel v dané věcí uvedl ve svých předchozích podáních "a tedy je víceméně opakuje".
Dále stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud opírají svá rozhodnutí o nepravou retroaktivitu ve věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že v daném případě se dle jeho názoru nemůže jednat o zákon "nový" a zákon "starý", neboť zákon č. 186/1992 Sb. prý upravoval pouze služební poměr příslušníků Policie České republiky a zákon č. 361/2003 Sb. upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, což jsou dle stěžovatele "nově např. zaměstnanci hasičského záchranného sboru ČR nebo zaměstnanci úřadu pro zahraniční styky a informace", kdy se podle jeho přesvědčení na tyto osoby zákon č. 186/1992 Sb. před nabytím účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. nevztahoval.
Dále dle názoru stěžovatele toliko zrušovací ustanovení uvedené v zákoně č. 361/2003 Sb. nemůže "bez jakýchkoliv pochybností a bez zcela zřejmých a jasných pravidel" stanovených v příslušných přechodných ustanoveních nahradit zrušený zákon č. 186/1992 Sb.
Další nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spatřuje stěžovatel v odůvodnění soudu, že naň jako žalobce - poživatele výsluhového příspěvku - se zákon vztahuje, a to i v rozsahu §160 zákona o služebním poměru, jenž stanoví pravidlo při souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na dávky nemocenské péče.
Stěžovatel nadto pokazuje na údajnou nezákonnost postupu řízení, kdy v dané věci "ministr vnitra sice porušil ust. §190 odst. 8 zákona o služebním poměru, avšak daná lhůta byla v dané věci v daném stadiu řízení posouzena jako lhůta pořádkové povahy, kdy její marné uplynutí nezakládá nárok na vznik práva či osvědčení o právu, a proto tento vadný postup ministra vnitra neměl vliv na zákonnost rozhodnutí". Dle názoru stěžovatele, pokud ministr vnitra nesplnil svoji povinnost a v zákonem stanovené lhůtě své rozhodnutí o zamítnutí odvolání neodůvodnil, mělo prý dojit k rozhodnutí ve prospěch stěžovatele jako odvolatele. V dané věci takovýto postup považuje stěžovatel za nezákonný a nespravedlivý. V tomto směru odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel měl žalovat na nečinnost, je prý "v jistém směru namístě", ale údajná nerovnováha sil v tomto případě namístě není, aby v dané věci stěžovatel byl tím subjektem, který je nucen něco konat, kdy samo nekonání je prý pro správní orgán výhodou.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí správních soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem, s nimiž se kasační soud obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádal, když se v pečlivém odůvodnění svého rozsudku zabývá jednotlivě každou stížní námitkou. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině jednoduchého práva, nesouhlasí s jejich hodnocením aplikace různých právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, kterého se jest držet. Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti neuvádí byť jedinou ústavněprávně relevantní námitku, jíž by alespoň částečně mohl zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozsudků správních soudů, ačkoli jak otázka interpretace a aplikace předmětných zákonných ustanovení, tak i otázka jejich potenciálního zpětného účinku byla správními soudy řešena zevrubně. Pouhý nesouhlas s jejich závěry či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka exegese a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení pramenů ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv, svobod i principů je doprovázejících, jak bylo nastíněno výše. To ovšem ve skutečnosti stěžovatel vůbec nenaříká.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu