ECLI:CZ:US:2012:2.US.2436.11.1
sp. zn. II. ÚS 2436/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JPK, s. r. o., se sídlem Praha 4, Jihovýchodní IV. 898/21, právně zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, Ústí nad Labem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011 č. j. 1 ZN 3150/2010-28 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 16. 5. 2011 č. j. ORI-14262-34/TČ-2010-001178-6-NO, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Policejní orgán Policie ČR vydal dne 9. 11. 2010 záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil neznámý pachatel tím, že v blíže nezjištěné době provedl neoprávněný násilný zásah do vozidla zn. BMW ve snaze zastřít původ vozidla a znemožnit zjištění jeho původu. Následně došlo k zaregistrování vozidla pod jinou identitou. Vozidlo bylo v rámci trestního řízení zajištěno dle §78 trestního řádu dne 13. 11. 2010.
Napadeným usnesením ze dne policejní orgán rozhodl dle §80 odst. 1 trestního řádu, že se vozidlo vydává společnosti Generali Versicherungen. Tato pojišťovna vyplatila majiteli, kterému bylo vozidlo v Německu odcizeno, pojistné plnění a v souladu s pojistnými podmínkami se stává jeho vlastníkem. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že nabyla vlastnické právo k vozidlu na základě kupní smlouvy dle obchodního zákoníku, a proto je jeho vlastníkem. Státní zastupitelství a policejní orgán i přes uvedené skutečnosti podřadily kupní smlouvu pod ustanovení občanského zákoníku, což je v rozporu s vůlí stěžovatelky a prodávající. V případě smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku se neuplatní zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, kterou argumentuje státní zastupitelství v napadeném usnesení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, znamená, že existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému vozidlu. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek.
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledovala ochranu svých majetkových práv. Proto nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala i procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má možnost podat civilní žalobu proti tomu, komu bylo předmětné vozidlo vydáno.
Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje (obdobě viz např. usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 3281/09 a II. ÚS 3537/10, I. ÚS 2785/10).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj