ECLI:CZ:US:2012:2.US.2464.11.2
sp. zn. II. ÚS 2464/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele Mgr. I. B., právně zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Dusíkova 41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 2762/2009-360, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2009 č. j. 1 Co 193/2008-338 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008 č . j. 24 C 52/2003-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat mu doporučený dopis obsahující omluvu tohoto znění:
"Omlouváme se I. B. za náš výrok, že jeho článek o havárii černobylské jaderné elektrárny "Kdo se bojí jádra?", publikovaný v roce 1998 v časopise Reflex č. 18, jenž byl přetištěn jako inzerce ČEZ, a. s. dne 30. 6.1 998 v denících Rovnost, Horácké noviny a Podnikání +, obsahuje "mnohá z odborného hlediska doslova směšná tvrzení". Dále se I. B. omlouváme za náš výrok, že v tomto článku publikoval "lživou osobní pomluvu poradce ministra životního prostředí". Hnutí Duha - Přátelé Země Česká republika, Brno. V části druhé výroku I. rozsudku zamítl krajský soud rovněž žalobu, aby žalovaný byl zavázán nahradit žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč. Ve výroku II. uložil soud I. stupně žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení částku 56.889,- Kč.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.232,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2011 odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje zejména v nesprávném zhodnocení právních otázek a následném odepření soudní ochrany (tyto stěžovatel vymezil jako otázky zásadního právního významu v podaném dovolání), v posouzení, zda se v dané věci jedná o skutková tvrzení nebo o hodnotící úsudky, případně pak o kritiku přípustnou či nepřípustnou, v posouzení skutečnosti, zda osoba tzv. veřejného zájmu může být vystavena nařčení, že se dopouští lži, aniž by jí byla poskytnuta soudní ochrana s odkazem na její povinnost snášet (v porovnání s běžným občanem) širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, včetně širšího rozsahu hodnotících úsudků (kritiky), a konečně v posouzení, zda lze dva pravdivé výroky posoudit jako ve výsledku lživé, a to pouze s odkazem na jejich spojení v jedné větě.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
V nálezu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563) Ústavní soud prohlásil, že "při střetu dvou základních práv (...) musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip." Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), Ústavní soud zasáhne a bude chránit základní právo vždy, "pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně: čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. obdobně judikaturu Spolkového ústavního soudu, publikovanou jako BVerfGE 42, 143 [str. 148-149])". Důležitost "v individuálním případě protichůdných práv a svobod je dána konkrétními okolnostmi věci, hierarchií společenských hodnot a ústavními základy právního řádu." Vždy ovšem platí, že "je třeba vážit konkurující statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality" (viz bod 37 a 38 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05, N 111/46 SbNU 41).
Základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. O tom, co lze považovat za věc veřejnou, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), podle něhož jsou věcí veřejnou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. V podmínkách liberálně demokratického politického zřízení je samozřejmé, že "tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných". Jelikož svoboda projevu představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické společnosti, Ústavní soud opakovaně trvá na tom, že každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou záležitostí (srov. již nález sp. zn. II. ÚS 357/96, N 156/9 SbNU 355); omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03, N 57/36 SbNU 605). Pohled na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ukazuje, že v případě projevu souvisejícím s politickými, resp. s otázkami spojenými s veřejným zájmem, vyžaduje ESLP od států velmi restriktivní interpretaci účelů, pro které lze takový projev omezit (srov. Wagnerová, E.: Komentář k čl. 17 Listiny. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, v tisku). ESLP neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s jinými právními statky, nepůsobí ve vztahu k nim tak silně. ESLP poskytuje vyšší úroveň ochrany publikacím a projevům, které napomáhají společenské či politické debatě, kritice a informacím v nejširším slova smyslu, zatímco uměleckým a komerčním projevům se dostává nižší úroveň ochrany (srov. White, Robin C.A., Ovey, Clare: The European Convention on Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 428).
V nyní projednávané věci lze konstatovat, že obecné soudy se od shora vyslovených zásad posuzování svobody projevu neodchýlily. Jejich závěru, že kritika žalovaného je ve vztahu k žalobci ohledně obou hodnotících úsudků i při odhlédnutí od institutu snížené ochrany osobnostních práv žalobce jako osoby veřejné činné přiměřená a není proto neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce dle §11 a násl. obč. zák., nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. I z tohoto důvodu nepřistupuje Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy nedošlo k porušení procesních předpisů v intenzitě dosahující porušení ústavnosti a kdy by kasační rozhodnutí Ústavního soudu bylo pouhým formalismem vedoucímu ke stejným závěrům obecných soudů.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V souzené věci přicházela úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, tedy Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06). Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu