ECLI:CZ:US:2012:2.US.2488.12.1
sp. zn. II. ÚS 2488/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti OLREDO spol. s r. o., se sídlem Krakovská 7/1392, Praha, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, Braun Partners s. r. o., se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 123/2011-80 ze dne 29. března 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. června 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 11/2009-56 ze dne 16. května 2011, kterým byla zamítnuta její žaloba o náhradu škody způsobené znalcem ustanoveným v jiném civilním řízení k určení obvyklé výše nájemného. Podle stěžovatelky je v rozporu s jejími základními právy podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, jako procesního prostředku na ochranu základních práv a svobod je její subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu. Proto je každý povinen zásadně vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu poskytuje právní řád.
3. Jedním ze znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle tohoto principu je třeba před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat zásadně všechny procesní prostředky k ochraně práva. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky.
4. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (např. Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
5. Ústavní soud dotazem na Obvodní soud pro Prahu 10 zjistil, že posledním prostředkem k ochraně práva je zde v důsledku volby procesního postupu stěžovatelky dovolání, které podala dne 29. června 2012 (aniž se o tom stěžovatelka v ústavní stížnosti zmínila), tj. souběžně s ústavní stížností. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj