ECLI:CZ:US:2012:2.US.2510.10.1
sp. zn. II. ÚS 2510/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. R., právně zastoupeného Mgr. Alexandrem J. Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 126/2008 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 56 Co 248/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2010 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č.j. 20 C 346/2006 ze dne 5. 2. 2007 bylo rozhodnuto tak, že se určuje, že na nemovitostech (v rozsudku konkrétně uvedených), zapsaných na LV č. 9830 pro k.ú. Liberec, obec Liberec neexistuje zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 13.136.690,- Kč s právními účinky vkladu ke dni 15. 3. 2004, jehož vklad do katastru byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.538,75 Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba se zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 12.793,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 28.228,- Kč.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že z jeho strany došlo k nepochopení ustanovení §196a obchodního zákoníku, dle nějž že společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou dozorčí rady, která je oprávněna jménem společnosti takovouto smlouvu uzavřít, nebo osobami jí blízkými nebo smlouvou, jejímž obsahem je zajištění závazku těchto osob, nebo na ně převést bezplatně majetek společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. Podstatným z hlediska oprávněného je však skutečnost, že zde se jedná o smlouvy a osoby taxativně vyjmenované a dále smlouvy, jejichž obsahem je zajištění závazku "těchto osob", tedy zajištění závazku osob jednajících jménem společnosti, tedy statutárního orgánu. V daném případě se však jedná o zajištění závazků jiné, třetí osoby, a sice svědka P. O. Smlouvou o přistoupení k závazku byl zajištěn závazek nikoliv stěžovatele, na což by se správně vztahovalo ustanovení §196a obchodního zákoníku, ale závazek P. O., tedy osoby odlišné od osob vyjmenovaných v ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku. Již z tohoto faktu je zřejmé, že ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku se nadále na případ nepoužije.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že respektuje odlišný právní názor obecných soudů a je si též vědom, že nelze po obecných soudech spravedlivě požadovat, aby odůvodňovaly svá rozhodnutí takovým způsobem, že by byli účastníci po prostudování takových odůvodnění nuceni změnit svá předchozí stanoviska. Na druhé straně si však stěžovatel pod pojmem přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudu představuje takový stav, kdy účastník sice může nadále zaujímat odlišný právní názor, nicméně příslušný soud svůj právní názor odůvodnil takovým způsobem, že účastník je nucen připustit alespoň oprávněnost takového postoje soudu. Na stěžovatele však rozhodně nemůže přesvědčivě působit takové odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kdy tyto soudy námitky a argumenty stěžovatele buď ignorují, nebo ve svém rozhodnutí pouze prohlásí, že názor účastníka nelze akceptovat, neboť "zákonodárce to tak jistě nemyslel". Způsob takového odůvodnění rozsudku tak rozhodně nemůže vyvolat v účastníkovi přesvědčení, že by závěry soudu mohly mít oporu v právu.
Dne 19. 12. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel uvedl, že již v původní ústavní stížnosti presumoval vyčerpání všech procesních prostředků včetně podaného dovolání, avšak o dovolání bylo rozhodnuto tak, že věc je vrácena odvolacímu soudu se závazným právním názorem, v jehož důsledku odvolacímu soudu nezbývá, než napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdit. Krajský soud v Plzni pak skutečně rozsudkem č.j. 56 Co 248/2007 ze dne 25. 8. 2011, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 17. 10. 2011 rozhodl dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu a původní rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V důsledku rozsudku Krajského soudu v Plzni došlo k výmazu zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví žalobce ( DTZ Building s.r.o.) a stěžovateli tak vznikla značná újma tím, že se nebude moci domáhat splnění své pohledávky prostřednictvím prodeje zástav. Stěžovatel proto rozšířil ústavní stížnost o návrh na zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud především přezkoumal ve věci konečné rozhodnutí, kterým je rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 248/2007, kterým byl na základě závazného právního názoru dovolacího soudu potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město. Krajský soud v odůvodnění rozsudku právní názor dovolacího soudu akceptoval. Uvedl, že zásadní otázkou, na které závisí posouzení nároku uplatněného žalobcem v tomto řízení, je otázka platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem ze dne 12. 3. 2004, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce. Tuto otázku posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu tak, že "právní předchůdce nynějšího žalobce se vedle původního dlužníka P. O. zavázal k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004, že ust. §196a odst. 1 obch. zákoníku se vztahuje i na smlouvu o přistoupení k závazku (§533 o.z.) uzavřenou v daném případě právním předchůdcem nynějšího žalobce jako dalším dlužníkem zavázaným společně a nerozdílně s původním dlužníkem P. O. a že tato smlouva je neplatná". Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2080/2008 ze dne 16. 2. 2010 (věc vedená u ÚS pod sp. zn. 1740/10) pak podle odvolacího (i dovolacího) soudu vyplývá i odpověď na otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy sporným zástavním právem, a to tak, že zástavní právo nemohlo platně vzniknout.
Ústavní soud v projednávané věci odkazuje rovněž na usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 1740/10, v němž konstatoval, že "v dané věci šlo, jak bylo uvedeno výše, především o posouzení a výklad konkrétní právní normy (§196a obchodního zákoníku), s níž souvisela konkrétní otázka (posouzení platnosti smlouvy o přistoupení k závazku). K nastolené otázce se obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, který k této problematice připustil dovolání, neboť dovodil, že se jedná o otázku zásadního právního významu, vyjádřily poměrně podrobně. Jednoznačně přitom dospěly k závěru, že ustanovení §196a obchodního zákoníku se vztahuje i na smlouvy o přistoupení k peněžitému závazku, uzavřené mezi společností s ručením omezeným, coby solidárně zavázanou dlužnicí, a jedním z jejích jednatelů, jako věřitelem třetí osoby. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí předložil rozumné důvody pro jím zastávaný způsob interpretace dotčené právní normy, jež opíral o různé druhy výkladu (logický, teleologický i historický). Své závěry také, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, dostatečně odůvodnil".
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, týkajícího se výkladu a aplikace jednoduchého práva, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nenáleží přehodnocovat právní (ani skutkové) závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru respektuje především roli Nejvyššího soudu, kterému je primárně svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu