ECLI:CZ:US:2012:2.US.2648.12.1
sp. zn. II. ÚS 2648/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně č.j. 29 Cdo 745/2011 - 268 ze dne 11. 4. 2012; rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 110/2010 - 178 ze dne 10. 9. 2010 s tím, že se věc přiděluje jinému senátu Vrchního soudu v Olomouci k projednání; rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 140/2006 -132 ze dne 10.11. 2009 s tím, že se věc přiděluje jinému samosoudci; usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 140/2006 -33 ze dne 14.12. 2006 s tím, že se přiděluje jinému samosoudci; návrhu, aby řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007 sp. zn. 42 Cm 60/2007 sp. zn. 42 Cm 61/2007 sp. zn. 42 Cm 62/2007 sp. zn. 42 Cm 63/2007 sp. zn. 42 Cm 64/2007 sp. zn. 42 Cm 115/2007 sp. zn. 28 Cm 53/2007 sp. zn. 28 Cm 54/2007 byla zrušena ex tunc; návrhu, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu, aby nařídil Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem Krajského soudu v Ostravě a v jediném řízení; návrhu aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu, aby nařídil Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem Krajského soudu v Ostravě a v jediném řízení; návrhu, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem a v jediném řízení; návrhu dle §83 odst. 1 zákona o Ústavního soudu na zaplacení nákladů spojených s povinným zastoupením, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38. odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud zavázal soudy k jím navrhovanému postupu řízení.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 29 Cdo 745/2011 - 268 ze dne 11. 4. 2012 k stěžovatelem podanému dovolání zrušil rozsudky Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 110/2010 - 178 ze dne 10. 9. 2010 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 140/2006 -132 ze dne 10. 11. 2009 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutí konečné, neboť věc byla vrácena soudu prvého stupně, u nějž nadále probíhá řízení. (Rozsudkem Nejvyššího soudu byla zrušena i rozhodnutí vrchního a krajského soudu, jejichž zrušení se stěžovatel rovněž domáhá.)
Shora uvedený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci, kde po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu dosud nebylo vydáno poslední konečné pravomocné rozhodnutí a stěžovatel pouze vyslovuje obavu z průtahů dalšího řízení, které teprve bude vedeno, nelze ani postupovat dle požadavku stěžovatele a aplikovat §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pokud by již nyní Ústavní soud přezkoumal všechna zrušená rozhodnutí, dostal by se prakticky do role obecných soudů a věc by de facto poprvé řešil z pohledu jednoduchého práva.
Ústavní stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 je pak podána po lhůtě stanovené zákonem (srov. sp. zn. II. ÚS 1904/11 a IV. ÚS 1222/12).
Ústavní soud dodává, že ve vztahu k dalším "vyloučeným" v záhlaví uvedeným věcem, kde se stěžovatel domáhá přímo zrušení těchto řízení ex tunc a k návrhům, aby Ústavní soud Vrchnímu soudu v Olomouci a Nejvyššímu soudu zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal jim, aby přikázaly krajskému soudu obnovit stav řízení před vyloučením žalob k samostatnému řízení, je třeba posoudit i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ze strany Ústavního soudu je požadován zákrok, k němuž není, jak vyplývá z Ústavy a zákona o Ústavním soudu, oprávněn.
Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatele. Jak je shora uvedeno jedná se v části i o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem a o ústavní stížnost, k jejímuž projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o Ústavním soudu, aniž vyzýval stěžovatele k odstranění vad plné moci. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro postup dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj