ECLI:CZ:US:2012:2.US.2660.12.1
sp. zn. II. ÚS 2660/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 1 T 46/2011 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 14 To 58/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně tím, že vyplnil písemnou žádost o příspěvek ve výši 10.000 Kč na rekreaci z Fondu kulturních a sociálních potřeb Krajského ředitelství policie Pardubického kraje. Žádost byla dne 12. 10. 2010 doručena komisi FKSP, následně projednána a schválena, přičemž stěžovatel věděl, že v žádosti jsou uvedeny nepravdivé údaje, neboť v ní zmíněné sportovní zařízení neposkytuje ubytovací služby ani jiné služby v ceně 12 000 Kč za osobu; žádné rekreace se nezúčastnil v nahlášeném termínu, ani kdykoli později, svému zaměstnavateli tuto skutečnost neoznámil, přičemž příspěvek ve výši 10 000 Kč nevrátil a použil jej pro vlastní potřebu.
Stěžovatel spatřuje porušení shora citovaných základních práv zejména v tom, že soudy obou stupňů nebyla v zákonném rozsahu posouzena podmínka trestní represe ve vztahu k aplikované zásadě subsidiarity trestní represe a principu "ultima ratio" zakotvených v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, které mají význam pro interpretaci trestně právních norem. Rovněž judikatura Ústavního soudu opakovaně zdůraznila, že trestní právo má z podstaty principu "ultima ratio" místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Stěžovatel se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, neboť aktivním převzetím ochrany práv a právních zájmů správce FKSP trestněprávní represí došlo na jedné straně k zásahu do práv stěžovatele a správce fondu jednat v souladu se zásadami pro hospodaření s prostředky z fondu kulturních a sociálních potřeb Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, a na druhé straně byly vytvořeny podmínky pro kriminalizaci jednání stěžovatele jenom proto, že výše příspěvku na rekreaci činila 10 000,- Kč, což činí dvojnásobek škody výše nikoliv nepatrné (viz §138 trestního zákoníku).
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení a proti rozhodnutí soudů mu byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, které využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly. Ústavní soud proto na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů, s nímž se ztotožňuje, odkazuje.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy požadavkům spravedlivého procesu dostály.
Ke stěžovatelovým výtkám, týkajícím se uplatnění trestního postihu jako prostředku ultima ratio, Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či kázeňská. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti pouze odpovědností pracovněprávní, resp. kázeňskou. Vyšší stupeň společenské škodlivosti, který obecné soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu zkoumaly, je v projednávané věci daný zejména postavením stěžovatele, který se skutku dopustil jako policista, a rovněž výše škody, která přesahuje hranici dvojnásobku škody nikoli nepatrné, plně odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti. Závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 564/2000, jichž se stěžovatel dovolává, jsou založeny na odlišném skutkovém základě, a v nynější věci se proto nemohou uplatnit.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu