ECLI:CZ:US:2012:2.US.2779.12.1
sp. zn. II. ÚS 2779/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Školní 3315, 430 01 Chomutov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 827/2012-262 ze dne 3. května 2012, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 377/2011-227 ze dne 24. listopadu 2011 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 30 C 27/2005-188 ze dne 18. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chomutově shora označeným rozsudkem určil, že "žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X o výměře 240 m, parc. č. Y o výměře 143 m a parc. č. XY o výměře 344 m a budovy č. p. XX stojící na pozemku parc. č. X, všech zapsaných na LV č. YY pro katastrální území Kovářská, obec K. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov 1", a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že uzavřená kupní smlouva (stejně jako "smlouva o půjčce se zástavním právem"), uzavřená dne 4. října 2001 mezi manželem žalované (věřitelem) a manželem žalobkyně (dlužníkem), byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce; dále že nebyla zaplacena kupní cena (byla předána pouze jedna částka ve výši 1 000 000 Kč z titulu půjčky, přičemž vrácení této půjčky nebylo požadováno ani vymáháno), že v případě nesplacení této půjčky mělo dojít k realizaci kupní smlouvy, tj. k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, resp. k propadnutí zástavy. Protože uvedená smluvní ujednání svými důsledky obešla kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva, posoudil soud prvního stupně uvedenou kupní smlouvu jako absolutně neplatnou podle ust. §39 občanského zákoníku (dále též "obč. zák.") pro obcházení zákona. Uzavřel, že na základě této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou, a proto určil, že vlastnické právo k specifikovaným nemovitostem svědčí vedlejší účastnici, žalobkyni.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce stěžovatelky o nevěrohodnosti svědka RSDr. P., který se v době podání svědecké výpovědi nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen za majetkovou trestnou činnost a jehož výpověď měla být v rozporu s čestným prohlášením, které učinil dne 28. srpna 2007, odvolací soud uvedl, že oba tyto důkazy soud prvního stupně zhodnotil a v odůvodnění svého rozsudku přesně uvedl, jakou jim přikládá váhu. Odvolací soud neshledal důvod pro odlišné hodnocení těchto důkazů. Pokud stěžovatelka poukazovala na dopis ze dne 4. prosince 2007, jenž jí byl zaslán zástupcem žalobkyně po vydání prvního rozsudku ve věci a který podle jejího názoru rovněž dokládá účelovost žaloby, vyhodnotil odvolací soud tento dopis jako vyjádření snahy žalobkyně o smírné vyřešení sporu formou určitého narovnání vztahů mezi účastnicemi. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že i když použitou formulaci nelze považovat za zcela šťastnou, nemůže tento dopis ničeho změnit na tom, že mezi účastnicemi uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, jehož neplatnosti se žalobkyně v řízení dovolala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, na jehož přípustnost usoudila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ve svém dovolacím návrhu předestřela dle jejího názoru tři otázky zásadního právního významu, které však Nejvyšší soud takovými neshledal, a proto dovolání jako celek pro nepřípustnost odmítl.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že obecné soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav z hlediska hmotného práva. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vůlí účastnic bylo jednak převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem ze žalobkyně na stěžovatelku, jednak půjčit částku 1 000 000 Kč. Stěžovatelka má dále za to, že ačkoli obecné soudy, zejména soud prvního stupně, stěžovatelce vytýkaly, že v průběhu řízení v některých aspektech měnila svá tvrzení, ona však dle svých slov "od počátku kontinuálně tvrdila, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyni a stěžovatelkou splňuje veškeré náležitosti platně a účinně učiněného právního úkonu, kdy projevy obou účastnic splňují všechny náležitosti vážnosti, srozumitelnosti a určitosti právního úkonu". Katastrální úřad, resp. jeho pracoviště v Chomutově, dle této kupní smlouvy prý provedl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a obě účastnice kupní smlouvy po dobu několika let plně respektovaly stav založený smlouvou a tento dle ní nebyl žádnou z účastnic nijak zpochybňován. Nadto prý stěžovatelka předmětné nemovitosti podstatně zhodnotila, kdy tato skutečnost musela být žalobkyni nepochybně známa.
Dále se prý nelze ztotožnit se závěrem soudů o tom, že manžel stěžovatelky (pan R. V.) měl manželu žalobkyně (panu RSDr. V. P.) předat smlouvy s tím, že tyto jsou jen "na oko", fiktivní a že se zlikvidují v okamžiku, kdy dojde k úhradě, tedy že nebudou zaregistrovány na katastrálním úřadě a vrátí se manželu žalobkyně, což stěžovatelka podrobně dokumentuje na jednotlivých účastnických výpovědích.
Stěžovatelka je i nadále přesvědčena, že předmětná žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem byla podána ryze účelově a pouze v důsledku skutečnosti, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 bylo rozhodnuto o neúčinnosti zúžení společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela RSDr. V. P., vzhledem k čemuž se původně správce konkursní podstaty žalobou domáhal uhrazení částky 1 000 000 Kč jakožto náhrady za zkrácení konkursní podstaty, přičemž dle předmětné žaloby podané u Okresního soudu v Rakovníku je částka 1 000 000 Kč požadována jako náhrada za kupní cenu vyplacenou na základě kupní smlouvy.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, není prý jasné, jak dovolací soud při hodnocení právního posouzení věci odvolacím soudem dospěl k tomu, že předmětná kupní smlouva ze dne 4. října 2001, kterou žalobkyně převedla vlastnické právo k nemovitostem na žalovanou, měla být uzavřena mezi manželem žalované, věřitelem, a manželem žalované, dlužníkem. Stěžovatelka prý toto nikdy netvrdila a má za to, že nic takového nezjistil ani soud prvního stupně, ani odvolací soud. Stěžovatelka dále namítá, že v dovolání uvedla i další otázku zásadního právního významu, která se týkala toho, zda bylo počínání žalobkyně v souladu s dobrými mravy a jako takové mohlo požívat právní ochrany, kterou se prý ale Nejvyšší soud nijak blíže nezabýval a vůbec nijak neodůvodnil, proč ji nepovažuje za otázku zásadního právního významu.
Na závěr své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Provedl rekapitulaci stěžovatelkou předestřených otázek, které pokládala za zásadně právně významné, a na svých vybraných judikátech ilustroval, že tyto otázky nepředstavují nic, co by dosud v jeho judikátech nezaznělo. Pakliže stěžovatelka namítá, že dovolací soud nijak blíže neodůvodnil, proč neshledal zásadně právně významnou otázkou ani tu, v níž zmínila dobré mravy a právní ochranu blíže uvedeného jednání, nelze jí přisvědčit. Nejvyšší soud se totiž ke všem třem položeným otázkám vyjadřuje prostřednictvím citace jednoho z uváděných judikátů, který odpovídá na řešenou problematiku a všechny tři otázky současně. Odpovědi se tedy stěžovatelce dostalo, byť "nepřímo". Takovou explikaci Nejvyššího soudu však nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.
Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jedná o pouhou polemiku s obecnými soudy v rovině skutkových zjištění a jednoduchého, podústavního práva, kterou s ohledem na výše nastíněné nelze podrobit řádnému meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů stran dokazování, skutkových či právních závěrů soudů, neboť, jak již mnohokráte zdůraznil, není článkem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší verifikovat "správnost" jejich rozhodování, nýbrž toliko jeho soulad s prameny ústavního pořádku. Stěžovatelka přitom Ústavnímu soudu nepředložila byť jednu ústavněprávně relevantní námitku, kterou by mohla alespoň zčásti zpochybnit ústavní konformitu dotčených rozhodnutí, když v ústavní stížnosti pouze argumentuje tím, co z provedeného dokazování vyplývá či nevyplývá.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu