ECLI:CZ:US:2012:2.US.2843.11.1
sp. zn. II. ÚS 2843/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2011 č. j. 3 Tdo 1343/210-29, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 9 To 177/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 12 T 131/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 2, 39 a 40 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za tento a sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2004 sp. zn. 3 T 144/2004, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2004, a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 4 T 28/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 9 To 287/2007, jej nalézací soud odsoudil podle §248 odst. 3 za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Soud takto rozhodl napadeným rozsudkem poté, co Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí Městského a Krajského soudu v Brně a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž rozvedl, jaké vady v předchozím rozsudku nalézacího soudu shledal a z jakých hledisek se soud měl věcí znovu zabývat.
O odvolání stěžovatele, jež směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i o odvolání poškozené Butran s. r. o. rozhodl odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že je dle §256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl napadeným usnesením.
Stěžovatel tvrdí, že skutková věta odsuzujícího rozsudku neodpovídá důkazům provedeným v rámci dokazování před nalézacím soudem a právní věta je v rozporu s větou skutkovou a s důkazy provedenými v rámci dokazování před nalézacím soudem. Namítá, že nalézací soud nepostupoval v souladu s právní úpravou a se základními principy trestního řízení. Hodnocení důkazů dle jeho mínění trpí závažnými vadami, odůvodnění je nepřesvědčivé, obsahuje rozporuplná tvrzení i závěry a je v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 532/01, sp. zn. III. ÚS 224/04). Dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, že se skutků popsaných v obžalobě dopustil. Považuje je za neúplné a rozporné s tím, že od počátku byly účelově shromažďovány jen důkazy v jeho neprospěch k potvrzení předpojaté konstrukce viny. Jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno a jeho obhajoba nebyla vyvrácena ani závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, ve vztahu k němuž dle jeho mínění došlo k závažné procesní chybě, neboť soud měl postupovat v intencích §105 odst. 4 trestního řádu a k objasnění skutečností zvlášť důležitých měl přibrat znalce dva. Dovolává se zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, které dle jeho přesvědčení nebyly soudy respektovány, přičemž odkazuje na judikaturu ESLP i Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. I. ÚS 910/07). Domnívá se, že nalézací soud z výpovědí svědků vybíral jen tvrzení v jeho neprospěch, přičemž především zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, kteří dle jeho názoru měli být vyšetřováni. Odvolací soud dle stěžovatele následně ponechal veškerá pochybení přípravného řízení i řízení před nalézacím soudem bez povšimnutí, přičemž se nevypořádal s rozpory odsuzujícího rozsudku. Dovolací soud se pak nesprávně soustředil jen na otázku hodnocení důkazů.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v rámci své obhajoby a v předchozích opravných prostředcích, na jejichž obsah sám zcela odkazuje. Jeho námitky směřují takřka výhradně proti procesu dokazování a hodnocení důkazů při snaze prosadit vlastní náhled na toto hodnocení, na čemž pak staví závěry o své nevině. Nicméně žádnou argumentaci, která by věc posouvala do ústavněprávní roviny, neuvádí. Stěžovatel se tak prostřednictvím ústavní stížnosti v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy ve věci dospěly. Takovýmto pojetím však staví Ústavní soud do pozice další, v pořadí již čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť, jak již bylo zdůrazněno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry učiněné soudem nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V projednávané věci Ústavní soud neshledal pochybení, která by vyžadovala jeho zásah. S podstatou argumentace uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se již podrobně vypořádal především nalézací soud, který si poté, co dovolací soud usnesením ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 935/2008 zrušil jeho předchozí rozsudek společně s usnesením odvolacího soudu, v souladu s pokyny Nejvyššího soudu opatřil potřebné a pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy a ty ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu řádně vyhodnotil. V odůvodnění napadeného rozsudku detailně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, zejména pokud jde o rozpory ve výpovědích a jejich věrohodnost, vypořádal se s argumenty obhajoby a uvedl, jak právně hodnotil prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odvolací soud v odůvodnění zamítavého usnesení adekvátně a srozumitelně vysvětlil, proč se se závěry prvostupňového soudu ztotožnil, a ani tomuto rozhodnutí tedy není z ústavněprávního pohledu co vytknout. Dovolací soud se věcí zabýval v mezích možností svého přezkumu, přičemž ve smyslu judikatury Ústavního soudu zjišťoval, zda v daném případě není dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů, který by jej opravňoval k zásahu do skutkového stavu věci. V tomto ohledu se Ústavní soud s jeho závěry zcela ztotožňuje a nemá co k nim dodat. Pro stručnost proto stěžovatele na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu odkazuje.
Za nedůvodnou je nutno považovat i námitku stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
V průběhu předmětného řízení stěžovatel zjevně dostal příležitost se ke všem provedeným důkazů vyjádřit i navrhnout ke své obhajobě důkazy další, což také učinil. Nalézací soud se jeho jednotlivými důkazními návrhy detailně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč obhajobou navržené důkazy považoval za nadbytečné a z jakých důvodů se spokojil se znaleckým posudkem zpracovaným jedním znalcem (str. 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně). Ani v tomto ohledu tedy obecné soudy nepochybily.
K stěžovatelem zmiňované zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo lze uvést, že jeho uplatnění je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí a nemůže je odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02). V projednávané věci nelze obecným soudům porušení těchto zásad vytknout. O stěžovatelově vině trestným činem zpronevěry měl nalézací soud pochybnost, pouze pokud jde o finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, a proto též v tomto rozsahu v jeho prospěch učinil závěr, že znaky skutkové podstaty trestného činu nebyly naplněny (str. 9 odůvodnění rozsudku). Konkrétní výtky stěžovatele, že nalézací soud z výpovědí svědků vybíral jen tvrzení v jeho neprospěch a že od počátku byly účelově shromažďovány jen důkazy v jeho neprospěch k potvrzení předpojaté konstrukce viny, je tedy nutno též odmítnout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěry obecných soudů, které jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení. Pokud s nimi stěžovatel nesouhlasí, nelze samu tuto skutečnost v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu