ECLI:CZ:US:2012:2.US.2873.12.1
sp. zn. II. ÚS 2873/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti nezletilého S. H. a J. H., zákonné zástupkyně nezletilého, obou právně zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 11/2011-97 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010 č. j. 8 Ca 184/2008-59, spojené s návrhem na zrušení §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a §34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), takto:
Ústavní stížnost se spolu s návrhem odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdili, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to zejména čl. 33 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 15 a 16, čl. 7, čl. 31, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, 8 a 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Listina).
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 1. 2008 č. j. 05843/2008/KUSK.
Ředitel Základní školy a Mateřské školy Cerhovice rozhodnutím ze dne 10. 12. 2007, č. j. 70/07-3, ukončil nezletilému stěžovateli podle §35 odst. 1 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), předškolní vzdělávání v mateřské škole, neboť rodiče nezletilého na základě výzvy a ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 31. 10. 2007, nepředložili potvrzení o zahájení očkování nebo potvrzení o trvalé kontraindikaci.
Krajský úřad rozhodnutím ze dne 28. 1. 2008, č. j. 05843/2008/KUSK, podle §90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí ředitele školy.
Městský soud v Praze žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle §34 odst. 5 školského zákona je třeba při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání dodržet podmínky uvedené v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle nějž lze do předškolního zařízení přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, nebo má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Žalobce ani ve stanovené lhůtě nepředložil potvrzení o očkování, ani potvrzení, že nemůže být očkován pro trvalou kontraindikaci a nebyly tudíž splněny podmínky pro jeho přijetí do předškolního zařízení. Je proto v zájmu zákonného zástupce, pokud chce dítě do předškolního zařízení umístit, aby požadované podmínky splnil. Soud dále uvedl, že účelem očkování je zamezit šíření infekčních onemocnění v nejmladší populaci. Neztotožnil se s námitkou porušení ústavního pořádku a mezinárodních smluv, neboť namítaná práva náleží nejen žalobci, ale i ostatním dětem. Právo na vzdělání je možné uplatňovat v mezích zákona. V konkrétním případě tedy školský zákon stanoví podmínky pro realizaci práva na vzdělání, takže povinnost očkování nelze vykládat jako omezování přístupu ke vzdělání. Požadavek vyjádřený v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví je podle soudu legitimní. Soud zdůraznil, že ve správním řízení nebyly uplatňovány námitky ohledně škodlivosti očkování, a proto se jimi při přezkoumání napadeného rozhodnutí nemohl zabývat. Rovněž odborné úvahy a studie týkající se očkování soud ponechal stranou, neboť nebyly předmětem správního řízení a rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal nezletilý stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Podle Nejvyššího správního soudu bylo stěžejní právní otázkou posouzení ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, která má provádět obecnou zákonnou povinnost podrobit se očkování, jak ji stanoví §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Jakkoliv byl tedy spor veden o to, zda stěžovatel splnil či nesplnil podmínky pro přijetí, resp. ukončení předškolního vzdělávání, prvotním předpokladem je stanovení povinnosti podrobit se v daných lhůtách konkrétnímu druhu očkování. O této otázce již rozhodoval rozšířený senát (As 6/2011-120), který dospěl k závěru, že "rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v §46 zákona o ochraně veřejného zdraví a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny)." Nejvyšší správní soud odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž tento dovodil, že tato zákonná povinnost není v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly a toliko připustil, že její nesplnění nemusí být ve výjimečných případech sankcionováno. Vycházeje z těchto judikátů pak Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadli jednak obě soudní rozhodnutí, jednak v souladu s ust. §74 zákona o Ústavním soudu spojili ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví a ustanovení §34 odst. 5 zákona školského zákona. Současně navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelé pouze uvedli řadu základních práv, která měla být v dané věci porušena, argumentačně se však s touto otázkou nijak blíže nevypořádali, i když podle ústavní stížnosti "bližší argumentace bude doplněna do 30 dnů". Do doby rozhodnutí o této ústavní stížnosti však nebylo žádné doplnění Ústavnímu soudu doručeno.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
V dané věci měli stěžovatelé proti rozhodnutí ředitele řadu opravných prostředků, které také využili. Oba soudy, rozhodující ve správním soudnictví, své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily. Nejvyšší správní soud navíc rozhodoval za situace, kdy již byla podstatná otázka rozhodnuta rozšířeným senátem v rozhodnutí sp. zn. 8 As 6/2011. Ve svém rozhodnutí rovněž obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06, jehož závěry jsou pro daný případ relevantní. Ústavní soud je toho názoru, že v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je otázka povinného očkování a jeho vztahu k možnému ukončení předškolního vzdělávání rozebrána dostatečně podrobně, takže není třeba, i s ohledem na absentující argumentaci v ústavní stížnosti, se blíže touto otázkou zabývat s tím, že plně postačí odkázat na právní závěry Nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o návrh na zrušení zákonného ustanovení, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh. Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora uvedených ustanovení právních předpisů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Náhradu nákladů řízení může Ústavní soud účastníkům přiznat pouze v odůvodněných případech podle výsledku řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, není splněna tato zákonná podmínka a náklady řízení nemohly být stěžovatelům přiznány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu