ECLI:CZ:US:2012:2.US.2877.11.1
sp. zn. II. ÚS 2877/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. X. N., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu, č. j. 9 Ans 7/2011-67 ze dne 13. července 2011, a rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 36 Ca 25/2009-34 ze dne 19. listopadu 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalované (původně Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Zlín) ve věci vydání rozhodnutí o námitkách proti protokolu o výsledku pobytové kontroly provedené dne 6. 4. 2009 podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Předmětem sporu mezi žalovanou a stěžovatelem byla otázka aplikace zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o státní kontrole"), na výkon pobytové kontroly cizinců, prováděné cizineckou policií podle zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle §81 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále též "s. ř. s."), zamítl s poukazem na to, že pobytová kontrola podle zákona o pobytu cizinců není statní kontrolou ve smyslu ustanovení §3 zákona o státní kontrole, neboť ji nelze subsumovat pod žádný předmět činnosti uvedený v tomto ustanovení. V této souvislosti soud uvedl, že zákonodárce v něm vymezil státní kontrolu jako kontrolní činnost orgánů uvedených v §2 zákona o státní kontrole, která je zaměřena na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Krajský soud uzavřel, že oprávnění provádět pobytovou kontrolu vyplývá z §167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a je pouze v kompetenci Policie České republiky, která se v případě absence procesního ustanovení vztahujícího se k provádění kontroly řídí zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o policii") konkrétně §109. K tomu krajský soud dodal, že pokud by navíc zákon o policii obecně předpokládal, že by se měl při provádění pobytových kontrol užít zákon o státní kontrole, pak by jeho užití výslovně nařídil, jako to učinil např. ve svém §49 odst. 6. Krajský soud proto dospěl k závěru, že ustanovení §18 zákona o státní kontrole, tj. povinnost žalované vydat rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu, na výkon pobytové kontroly aplikovat nelze.
Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž avizoval uplatnění důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a předestřel konkrétní důvody, pro které se domnívá, že pobytová kontrola je činnost prováděná podle zákona o státní kontrole. Nejvyšší správní soud se však s námitkami stěžovatele neztotožnil a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když správní soudy dospěly k závěru o tom, že pobytová kontrola, ke které jsou pracovníci cizinecké policie oprávněni na základě zák. č. 326/1999 Sb. není kontrolou, jejíž procesní úprava by podléhala zák. č. 552/1991 Sb.
Stěžovatel nijak nerozporuje závěr, že ustanovení §167 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb. svěřuje policii pravomoc provádět pobytovou kontrolu, stěžovatel má však za to, že ani tento předpis, ani zákon o policii v žádných svých ustanoveních neupravuje vlastní postup provádění pobytové kontroly, procesní pravidla, která musí být dodržena, ani způsob, jakým se kontrolovaná osoba může bránit v případě nezákonně provedené pobytové kontroly. Navíc prováděním pobytové kontroly dle stěžovatele dochází k významnému zásahu do sféry práv kontrolované osoby, neboť je povinností kontrolované osoby tento zásah strpět a poskytnout potřebnou součinnost, a je tedy i s ohledem na ochranu práv kontrolované osoby nutné, aby průběhu prováděné pobytové kontroly odpovídala i konkrétní zákonná ustanovení upravující, jakým způsobem má pobytová kontrola probíhat.
Stěžovatel tuto svoji argumentaci mající prokázat aplikovatelnost zákona o státní kontrole na provádění pobytové kontroly v ústavní stížnosti podrobně a obsáhle rozvádí skrze interpretaci četných zákonných ustanovení, jejichž analýzou provedenou ve vzájemných souvislostech se má dospět k jím představenému právnímu názoru o přiměřené použitelnosti zákona o státní kontrole na realizaci pobytové kontroly ze strany příslušných státních orgánů.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí správních soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě pokračováním polemiky či sporu o výklad jednoduchého, podústavního práva, kdy správní soudy zastávají odlišné výkladové stanovisko, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí. Stěžovatel patrně očekává, že Ústavní soud podrobí ústavní stížností dotčená rozhodnutí a jim předcházející řízení dalšímu autoritativnímu přezkumu, komplexní revizi, k čemuž, jak plyne z výše nastíněného, Ústavní soud povolán není. Je třeba poukázat na to, že výklad jednoduchého práva v intencích dodržení zásad a principů zakotvených v pramenech ústavního pořádku je doménou soudů obecných, což jednoznačně plyne zvláště z čl. 4 a čl. 90 ve spojení s čl. 95 Ústavy.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že jak krajský soud, tak i sám Nejvyšší správní soud zevrubně ozřejmily, proč při použití institutu pobytové kontroly nelze vycházet ze zákona o státní kontrole. Argumentaci kasačního soudu, že účelem pobytové kontroly je prověřování dodržování pobytového režimu a dalších povinností cizinců, jakož i jiných osob stanovených zákonem o pobytu cizinců, k čemuž jsou příslušné orgány cizinecké policie vybaveny nejrůznějšími oprávněními, jež v zásadě odpovídají postavení policie jako správního orgánu sui generis a její činnosti, která se realizuje především faktickými pokyny (úkony) a donucovacími úkony (zejména bezprostředními zásahy, též služebními zákroky), nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. Jedná se totiž o zvláštní formu realizace veřejné správy, která se, jak kasační soud rovněž zdůraznil, projevuje tím, že není výsledkem žádného formálního řízení.
Zde je třeba vyzdvihnout, že ne všechny úkony orgánů veřejné moci musí být, secundum constitutionem, odrazem či výsledkem formalizovaného procesu, tedy právního řízení, jehož vrchol by měl ztělesňovat právní akt (ve smyslu rozhodnutí o právech či povinnostech). Nadto nelze opomenout, že i při realizaci faktických pokynů a donucovacích úkonů je třeba dbát základních zásad, jimiž jsou veškeré orgány Policie České republiky povinny se řídit, a to nejen zásadami emanujícími constitutione ipsa, ale i zásadami vyplývajícími z ustanovení zákona o policii, které kasační soud demonstrative uvádí (např. zdvořilost dle §9, přiměřenost postupu dle §11 aj.). Všechny tyto aspekty, jakož i další správní soudy promítly do svého rozhodování, přičemž takový výklad nelze pokládat za nesouladný s ústavním pořádkem.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu