ECLI:CZ:US:2012:2.US.2879.12.1
sp. zn. II. ÚS 2879/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti CONCORDIA, s.r.o., se sídlem Záhumenice 32, 619 00 Brno, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 61/2012-17 ze dne 23. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy.
Z napadeného rozhodnutí a příloh k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 22. 2. 2012, č. j. 3 A 214/2011-31, Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě podané proti blíže specifikovanému rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu, když shledal, že žalobkyně (stěžovatelka) ani po přípisu soudu nereagovala na jeho výzvu k zaplacení soudního poplatku.
Uvedené usnesení napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny náležitosti kasační stížnosti ve smyslu §106 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."). Shledal přitom, že stěžovatelkou podaná kasační stížnost ze dne 12. 3. 2012 patřičné náležitosti nemá, když neobsahuje "žádné konkrétní právní či skutkové důvody, na nichž je založena, ani petit". Po prvotním seznámení s předmětnou kasační stížností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podání stěžovatelky neobsahuje dostatečně určitá a jednoznačná tvrzení, z jakých důvodů stěžovatelka usnesení městského soudu napadá. Usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 As 61/2012-9, proto vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení "doplnila kasační stížnost podanou dne 13. 3. 2012 o důvody, pro které napadá v záhlaví označené usnesení městského soudu, a uvedla, co navrhuje (petit)." Současně stěžovatelku poučil, že nebudou-li vady kasační stížnosti odstraněny a pro tento nedostatek nebude možné v řízení pokračovat, soud kasační stížnost odmítne. Protože do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka vady kasační stížnosti neodstranila a ani nepožádala soud o prodloužení stanovené lhůty podle §106 odst. 3 s. ř. s., rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 ve spojení s §37 odst. 5 s. ř. s. tak, že kasační stížnost odmítl.
Proti rozhodnutí kasačního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud z důvodu, že nebylo uvedeno, co stěžovatelka žádá, když dle svých slov "považovala zrušení řízení úhradou poplatku za samozřejmost", kasační stížnost odmítl, a to přesto, že "bylo zcela jasné, co stěžovatelka žádá". Porušení práva na spravedlivý soudní proces spatřuje ve formalistickém výkladu soudu ve vztahu k úhradě soudního poplatku, který nebyl v první fázi stěžovatelkou omylem uhrazen, ale byl následně uhrazen v odvolací lhůtě rozhodnutí o zastavení řízení v rámci řádného opravného prostředku, a to kolkovými známkami, které byly přímo nalepeny na tomto řádném opravném prostředku. Má za to, že pokud je soudní poplatek uhrazen v řádné odvolací lhůtě, rozhodnutí o zastavení řízení musí být zrušeno. Navíc v mezidobí před doručením rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti prý stěžovatelka doplnila "jinak zcela samozřejmou věc, totiž že z důvodu dodatečné úhrady soudního poplatku v řádné odvolací lhůtě žádá zrušit rozhodnutí o zastavení řízení". To však dle jejího přesvědčení zcela jednoznačně vyplývalo už z prvního podání Nejvyššímu správnímu soudu. Na závěr své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí kasačního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Kasační soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež náležitě vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stručná ústavní stížnost stojí z podstatné části na dosti obecném tvrzení o přepjatě formalistickém přístupu Nejvyššího správního soudu k podané kasační stížnosti. Ústavní soud však takový pohled nesdílí. Z odůvodnění napadeného usnesení je dobře patrné, že se kasační soud snažil šetřit procesních práv stěžovatelky, když ji vyzýval k odstranění vad jejího podání a současně i poučil, co je třeba doplnit, aby vady byly řádně odstraněny, přičemž zákonná lhůta jednoho měsíce (§106 odst. 3 s. ř. s.) k tomu poskytuje více než dostatečný časový prostor. Současně vysvětlil i to, proč ani následné zaplacení soudního poplatku prostřednictvím kolkových známek nemůže být důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení, a sice z důvodu, že podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. ve věcech správního soudnictví na rozdíl od ostatních věcí může být poplatek zaplacen nejpozději do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Argumentace stěžovatelky o tom, že pokud je soudní poplatek uhrazen v řádné odvolací lhůtě, rozhodnutí o zastavení řízení musí být zrušeno, je tedy zcela mylná, neboť tento závěr platí pouze u jiných věcí než těch, které se vedou ve správním soudnictví, což zákon o soudních poplatcích akcentuje poměrně dosti zřetelně a jednoznačně. Ostatně kasační stížnost sotva lze vydávat za odvolání, když odvolání je per se řádným opravným prostředkem, kdežto kasační stížnost opravným prostředkem mimořádným, což plyne ze skutečnosti, že kasační stížností je možno napadat toliko pravomocná rozhodnutí správních soudů (§102 s. ř. s.), ke kterémužto úsudku však lze, inter alia, dospět již z existence přívlastku "Nejvyšší" v názvu kasačního soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu