ECLI:CZ:US:2012:2.US.2926.12.1
sp. zn. II. ÚS 2926/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem Olomoucká 36, 789 85 Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2012, č. j. 26 Cdo 185/2012-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné určení, že i po 1. 1. 2007 trvá nájemní vztah založený smlouvou o nájmu nebytových prostor v domě čp. X v katastrálním území Český Těšín (dále jen "předmětné nebytové prostory"), ve znění dodatků č. 1 - 11, uzavřenou mezi ním a městem Český Těšín dne 17. 8. 1992. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta s odůvodněním, že na žalovaném určení není dán naléhavý právní zájem, a to z toho důvodu, že z podnětu žalovaných bylo zahájeno jiné řízení, ve kterém se domáhali vyklizení stěžovatele z předmětných nebytových prostor. Toto rozhodnutí bylo se stejným odůvodněním potvrzeno i rozhodnutím odvolacího soudu, který o věci jednal na základě stěžovatelem podaného odvolání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím. V dovolání namítal, že pokud podal žalobu na určení ještě před tím, než byla podána žaloba na vyklizení, nemůže podání vyklizovací žaloby ovlivnit posuzování naléhavosti právního zájmu již dříve podané žaloby na určení. Dovolací soud dovolání odmítl s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, neboť tato problematika byla již dříve vyřešena, což doložil citací několika svých předchozích rozhodnutí.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel podanou ústavní stížností. V ní v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v dovolání, přičemž právě v okolnosti, že nebyla zohledněna, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Uvádí, že byl ve skutečnosti postižen za to, že se podle zásady iura vigilantibus prosunt bránil jako první a tato jeho obrana byla zmařena později podanou žalobou, takže mu fakticky byl zamezen přístup k soudu a v konečném důsledku to ovlivnilo i platbu vysokých soudních nákladů. Proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 3517/2010-212 svým nálezem zrušil jako protiústavní.
Ústavní soud setrvale judikuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti, ale i její rubriky, stěžovatel výslovně napadá pouze označené usnesení Nejvyššího soudu. Petitem ústavní stížnosti je soud při přezkumu ústavní stížnosti vázán, soustředil proto svou pozornost pouze na toto usnesení. Jde o procesní rozhodnutí, které řeší otázku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu je potřeba obecně předeslat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro absenci jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam mít nemůže, a tedy proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné, a odkázal k tomu na svou konkrétní publikovanou judikaturu. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu