ECLI:CZ:US:2012:2.US.2962.11.1
sp. zn. II. ÚS 2962/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. R., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 28 C 345/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno její právo na přístup k soudu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že soud údajně nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, vztahující se k projednávané věci a ani dostatečně podrobně nevysvětlil, proč se od ní odklonil. Stěžovatelka uvádí, že se žalobě bránila právě proto, že se na judikát Nejvyššího soudu spoléhala. Opřela se tak o zásadu předvídatelnosti práva a oprávněně očekávala úspěch ve věci. Tato ústavněprávní zásada se jí však oporou nestala, přičemž neočekávaný závěr způsobil, že v bagatelním sporu právní názor jedné soudkyně změnil sjednocující judikaturu dovolacího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku bylo zjištěno, že Okresní soud v Kutné Hoře uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 3 850 Kč s přísl. úrokem z prodlení a náklady řízení. Přiznaná částka představovala nezaplacenou část náhrady za nucený odtah a parkování vozidla stěžovatelky.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zabývá rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu, přičemž opakovaně připomíná, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí, a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, U 22/22 SbNU 387; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 2097/08, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1682/11 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na přístup k soudu a spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. II. ÚS 436/01, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v bagatelní věci, která nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy.
Již vzhledem k výše posuzovaným hlediskům nemůže ústavní stížnost, napadající rozhodnutí o zaplacení částky 3 850 Kč s přísl. obstát.
Pokud stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve stejné věci, resp. v neuvedení relevantních důvodů, pro které se soud od uvedeného rozhodnutí odklonil, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je patrné, že si soud byl dobře vědom právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 ze dne 9. 12. 2010, přičemž srozumitelně vysvětlil, proč na věc, která se ne zcela skutkově shodovala s případem řešeným v uvedeném judikátu, názor Nejvyššího soudu neaplikoval. Jeho postup tedy nelze považovat za zcela evidentní svévoli, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu