ECLI:CZ:US:2012:2.US.2988.09.1
sp. zn. II. ÚS 2988/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. H., 2) M. H., oba zastoupeni Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 719/2006-53 ze dne 18. 4. 2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3957/2007-81 ze dne 25. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 6 C 104/2006-37 ze dne 21. 7. 2006 zamítl žalobu, kterou se žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník") domáhal po stěžovatelích, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku ve výši 55.000,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, že mezi tehdejším Okresním úřadem v Třebíči (jeho příslušnost pro hospodaření s majetkem státu převzal podle zákona č. 320/2002 Sb. vedlejší účastník) a stěžovateli došlo dne 12. 6. 1991 k uzavření "smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a omezení převodu nemovitosti" (dále jen "smlouva"), která obsahovala v odst. 5 smlouvy ujednání o "omezení převodu nemovitosti". Smlouva byla registrována tehdejším Státním notářstvím v Třebíči dne 24. 6. 1991 pod č. j. R III 1663/91. Na základě této smlouvy byl stěžovatelům poskytnut příspěvek ve výši 55.000,- Kč určený na "realizaci novostavby rodinného domu v katastrálním území Římov", která měla být provedena podle stavebního povolení Městského úřadu v Třebíči ze dne 3. 12. 1990. Tímto stavebním povolením byla povolena stavba (novostavba) rodinného domku na pozemku "parc. č. st. pl. 15" s tím, že novostavbou bude nahrazena původní stavba, která bude odstraněna. V odst. 4 smlouvy se stěžovatelé zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Bylo sjednáno, že nedodržení některé ze smluvených podmínek stěžovatelé neprodleně oznámí a ve lhůtě do 30 dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Kolaudační rozhodnutí nebylo ve stanovené lhůtě vydáno, a nemohlo tedy nabýt ani právní moci ve stanovené době. Stěžovatelé v tomto řízení namítali, že uplatněný nárok byl již promlčen, a to v obecné tříleté promlčecí době. Soud prvního stupně žalobu zamítl a dovodil, že právo vedlejší účastnice nebylo řádně zajištěno omezením převodu nemovitosti ve smyslu §58 a násl. platného občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, neboť stěžovatel byl v době podpisu smlouvy vlastníkem pouze jedné ideální poloviny zajišťované nemovitosti, pro niž je v katastru nemovitostí vyznačeno omezení převodu, a stěžovatelka k ní neměla vlastnický vztah vůbec. Smlouvu jako celek shledal neplatným právním úkonem a došel k závěru, že vedlejšímu účastníkovi mohlo vzniknout pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, které však již bylo promlčeno v tříleté promlčecí době.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") č. j. 12 Co 719/2006-53 ze dne 18. 4. 2007 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že soud uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 55.000,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2001 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl o nákladech řízení ve výši 1.840,80 Kč, k jejichž úhradě ve prospěch vedlejšího účastníka byli společně a nerozdílně zavázáni stěžovatelé. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je platným právním úkonem. Skutečnost, že stěžovatelé nebyli vlastníky nemovitostí, shledal z hlediska platnosti smlouvy za nevýznamnou, neboť smlouva nebyla se stěžovateli uzavírána jako s vlastníky stávajících nemovitostí (domu určeného k demolici a pozemku, na němž se nacházel), ale v souladu s §16 vyhlášky č. 136/1985 Sb. bylo jednáno se stavebníky nemovitosti, která měla teprve vzniknout, a na niž byl poskytován státní příspěvek. Předmětem omezení převodu tak měla být budoucí stavba. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nesplnili platný smluvní závazek dokončit stavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let ode dne uzavření smlouvy, vznikla jim povinnost státní příspěvek vrátit. Odvolací soud také nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že došlo k promlčení práva vedlejší účastnice na vrácení státního příspěvku. Dle odvolacího soudu se toto právo promlčuje v desetileté promlčecí době dle §109 platného občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve kterém namítají, že odvolací soud vyložil odst. 5 smlouvy v rozporu s gramatickým výkladem, tedy s tím, jak byl jejich závazek v písemné smlouvě vyjádřen slovně. Toto ujednání považují za neurčité, a tedy neplatné, jelikož bylo vyloženo odlišně odvolacím soudem, soudem prvního stupně i Katastrálním úřadem v Třebíči. Nejvyšší soud ČR (dále jen "dovolací soud") se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a rozsudkem č. j. 33 Cdo 3957/2007-81 ze dne 25. 8. 2009 dovolání zamítl. Dovolací soud vyložil odstavec 5. smlouvy shodně se soudem odvolacím. Dle závěru dovolacího soudu se omezení převodu vztahuje k domu, který měl být postaven a určen k zajištění jejich bydlení. K takovému závěru jej vede gramatický výklad předmětného ujednání, které hovoří o "své" nemovitosti. Omezení převodu je ve smlouvě dostatečně vyjádřeno použitím spojení "nemovitosti na pozemku". Dle dovolacího soudu lze při použití interpretačních metod výkladem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku spolehlivě dovodit, co bylo předmětem dohody o omezení převodu nemovitosti.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti uvádí, že postrádají logiku v úvahách dovolacího soudu, resp. jde maximálně o případ jednoho z několika možných logických výkladů. Pochybnost logiky dle stěžovatelů spočívá právě v samotné pochybné konstrukci možnosti sjednání omezení převodu nemovitosti k neexistující nemovitosti. Dle stěžovatelů tato sporná možnost musela mít odraz v přesném vymezení takového způsobu zajištění tak, aby nemohlo dojít k několika logickým a jazykovým výkladům. Stěžovatelé shledávají nelogičnost také v tom, proč by státní notářství či vedlejší účastník podávali návrh na zápis omezení převodu nemovitostí do tehdejší evidence nemovitostí, když v této se obecně žádné budoucí stavby neevidovaly. Výklad jednoduchého práva dle stěžovatelů není v relevantní části v souladu s provedenými důkazy, některé relevantní okolnosti a skutečnosti nejsou buď zohledněny vůbec či jsou označeny bez bližšího zdůvodnění za nepodstatné. Prosazování jediného možného výkladu na podkladě kontextů různých obecných skutečností svědčí dle stěžovatelů spíše o jeho účelovém charakteru, než o správném uplatňování zákona.
Ústavní soud se obrátil k účastníkům řízení s žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti.
Dovolací soud odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost obsahuje totožné argumenty, se kterými se velmi podrobně vypořádal dovolací soud a obrana stěžovatelů spočívá pouze v jejich neustálém opakování neurčitosti sjednaného omezení převodu nemovitostí. Z celého soudního řízení vyplývá, že stěžovatelé dobře věděli, kde a za jakých podmínek hodlají výstavbu provést, na výstavbu jaké nemovitosti byl státní příspěvek poskytnut a že dohoda o omezení převodu nemovitosti byla uzavřena v přímé souvislosti s poskytnutím státního příspěvku. Dle vedlejšího účastníka dovolací soud, zcela v souladu s ustálenou judikaturou dodal, že stát, který poskytoval finanční příspěvek občanům na jejich bydlení, logicky vzato nezajímal osud nemovitostí, do nichž nebyly tyto finanční prostředky investovány. Jeho zájem byl zaměřen výhradně na osud novostavby budované za jeho finančního přispění. Do které nemovitosti měl být příspěvek státu investován, a potažmo která nemovitost nemohla být bez souhlasu státu převáděna, pak vyplývá rovněž ze stavebního povolení, na nějž je ve smlouvě odkazováno. Dle vedlejšího účastníka obecné soudy zcela přesvědčivě a podrobně zdůvodnily jak jazykový výklad smlouvy, tak i účelový výklad zcela odpovídající mj. i ustanovení §16, §17 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
Ostatní účastníci svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.
Vyjádření vedlejšího účastníka a dovolacího soudu byly zaslány stěžovatelům k replice. Stěžovatelé však práva podat repliku nevyužili.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených stěžovateli vyplývá, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, které uplatnili již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatelé toliko pokračují v polemice s nimi, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jež spatřovali v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odvolací soud se uplatněným nárokem řádně zabýval a své závěry vedoucí ke změně rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelů řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Dovolací soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil, podrobně reagoval na námitky stěžovatelů a řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí. Jimi provedené interpretaci relevantních předpisů i ustanovení smlouvy o omezení převodu nemovitosti v odstavci 5 smlouvy nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout a nejedná se o interpretační svévoli, které chybí smysluplné odůvodnění. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu