ECLI:CZ:US:2012:2.US.3013.12.1
sp. zn. II. ÚS 3013/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Lee Loudy, se sídlem Vodičkova 41, Praha, insolvenčního správce obchodní společnosti SLOVKORD, akciová spoločnosť v likvidácii, se sídlem Továrenská 532, Senica, Slovensko, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 142/2012-33 ze dne 31. 5. 2012, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 33 Cm 1/2012-20 ze dne 6. 3 2012, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SSK SK, s. r. o., se sídlem Družstevná 464, Nová Dubnica, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 8. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně zastaveno řízení, kterým se vedlejší účastnice řízení domáhala po stěžovateli a obchodní společnosti SLOVKORD, akciová spoločnosť v likvidácii, zaplacení částky 1.082.634,02 Euro s příslušenstvím. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně, bylo konstatováno, že výrok o zastavení řízení zůstal odvoláním nedotčen a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod to, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že vedlejší účastnice řízení zavinila, že řízení muselo být zastaveno, protože nezaplatila soudní poplatek. V daném případě již došlo k převzetí a přípravě zastoupení stěžovatele, což stěžovatel sdělil soudu prvního stupně v písemném podání ze dne 9. 2. 2012, i v odvolání. Obecným soudům vytýká, že tento úkon sice uznaly, ale odměnu za něj nepřiznaly. Stěžovatel je navíc insolvenčním správcem, který musí řízení podobné předmětnému projednat věc jak s advokátem, tak i s věřitelským orgánem úpadce a informovat insolvenční soud. Proto muselo dojít k několika poradám mezi stěžovatelem a jeho zástupcem a ne pouze k jednorázovému předání věci. Zástupce stěžovatele kromě převzetí věci provedl další poradu s klientem, písemné oznámení o převzetí věci, písemné upozornění soud na závadu v doručení.
3. Poukazuje také na to, že už v odvolání uvedl, že na něj vedlejší účastnice řízení podává bezdůvodné žaloby opakovaně a pokaždé nebyl zaplacen poplatek. V širším slova smyslu je v podle něj v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod pokud jeden subjekt opakovaně podává bezdůvodné žaloby na druhý subjekt a druhému není soudem přiznávána v žádném řízení náhrada nákladů řízení, i když mu je zákon výslovně přiznává.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud se v poslední době otázkou přiznávání, resp. nepřiznávání náhrady nákladů řízení velmi intenzivně zaobírá. Naposledy závazně v této souvislosti konstatoval, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu (nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012).
6. V posuzovaném případě odvolací soud výslovně konstatoval, že pouhé sdělení zástupce žalovaného, kterým oznámil převzetí zastoupení, nelze považovat za úkon potřebný k uplatňování práva, a žádný jiný úkon učiněn nebyl. Tento závěr plně zapadá do zásadního právního náhledu Ústavního soudu, tak jak byl vyložen výše. Ústavní soud ani při vědomí dalších stěžovatelem tvrzených úkonů právní služby neshledává uvedený závěr rozporný s ústavním pořádkem v situaci, kdy procesní ani hmotněprávní aktivita stěžovatele prakticky v daném řízení nebyla do vydání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zapotřebí a stěžovatel sám je osobou disponující potřebnou kvalifikací [§6 odst. 1 písm. b) a c) resp. §23 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] pro uvážení kroků dovnitř insolvenčního řízení, jež stěžovatel také akcentuje. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecného soudu neztotožňuje, přitom zásadně není způsobilá sama o sobě posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv anebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu