ECLI:CZ:US:2012:2.US.3113.12.1
sp. zn. II. ÚS 3113/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, se sídlem Kubíčkova 1115/8, 635 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, č. j. 30 Cdo 1125/2011-52, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2010, č. j. 1 Co 72/2010-25, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 24 C 16/2010-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal u Krajského soudu v Brně z titulu ochrany osobnosti proti žalovanému Obecnímu úřadu Sedlejov uvedení svého jména na webové stránce úřadu v rubrice o historii Sboru dobrovolných hasičů v obci Sedlejov, konkrétně v části týkající se složení družstva žáků. Vedle toho se za neuvedení svého jména domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 120.000 Kč a zaslání písemné omluvy. Krajský soud z obsahu žaloby dále dovodil, že směřuje i proti M. U. a M. B., neboť stěžovatel se ve vztahu k nim domáhal uložení zákazu činnosti v "kterémkoliv obecním zastupitelstvu". Krajský soud shora uvedeným usnesením řízení pro nedostatek podmínek řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil jednak tím, že obecní úřad jako součást orgánů obce nemůže být účastníkem řízení, a jednak nedostatkem pravomoci k vyslovení požadovaného zákazu činnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), avšak není opodstatněné. Uvedl, že z vylíčení rozhodných skutečností nevyplývá, že by žaloba směřovala proti obci Sedlejov. Stěžovatel i po rozhodnutí soudu prvního stupně setrval na označení účastníka řízení jako "Obecní úřad Sedlejov". Odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 181/96, podle něhož označí-li účastník určitý obecní úřad tak, že není pochyb o tom, kdo je ve smyslu ustanovení §90 o. s. ř. žalovaným, je soud povinen, aniž by činil jakékoliv jiné úkony, řízení zastavit, neboť není možné, aby došlo k záměně účastníka podle §92 o. s. ř. nebo aby bylo možno změnit označení účastníka. Podle dovolacího soudu je též správný závěr odvolacího soudu, že uložení zákazu činnosti fyzických osob v obecním zastupitelstvu nespadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení. Na tomto základě shora uvedeným usnesením dovolací soud dovolání zamítl.
Všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadá stěžovatel ústavní stížností. Soudu prvního stupně vytýká, že řízení zastavil, aniž ho ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř. náležitě poučil, a předmětem řízení se vůbec nezabýval. Přitom v rozhodnutí přesně neuvedl, o jaký nedostatek podmínek řízení se jedná a jakým způsobem ho lze odstranit. Soudu prvního stupně dále vytkl, že se vůbec nezabýval jeho návrhem na osvobození od placení soudních poplatků a výloh a na ustanovení právního zástupce. Odvolací soud též nesprávně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí přitom náležitě neodůvodnil, neboť jen všeobecně odkázal na Ústavu, aniž konkretizoval, jaké ustanovení Ústavy má na mysli. Z toho hlediska považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel své výhrady nikterak nespecifikoval a pouze konstatoval, že jeho dovolání odmítl s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje "za nesprávné" (pravděpodobně jde o písařskou chybu a měl na mysli "za správné", jinak věta nedává smysl). Navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
Spolu s ústavní stížností bylo doručeno též podání vypracované samotným stěžovatelem. S ohledem na povinné zastoupení advokátem nebylo k tomuto podání přihlíženo. Je ovšem na místě konstatovat, že se obsahově zcela kryje s obsahem ústavní stížnosti.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá porušení základního práva na spravedlivé soudní řízení a cituje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Zcela ovšem přehlíží, že právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podmíněno tím, že se tak musí dít "stanoveným postupem". Tím je procesní předpis, který upravuje pravidla, za nichž se lze na soud s tvrzeným nárokem obrátit. Pokud tato pravidla nejsou dodržena a jejich nedodržení brání projednání věci, nelze okolnost, že soud řízení zastaví a věcně obsah podání neprojedná, považovat za odepření přístupu k soudu ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že ho řádně nepoučily, jak své nároky měl uplatnit. Poučovací povinnost soudu však má své meze a ty jsou dány zásadou rovnosti účastníků řízení, která je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny. Poučovací povinnost se zásadně omezuje na poskytnutí poučení procesního charakteru. O takové poučení ve vztahu k označení účastníka řízení jde tehdy, jsou-li s ohledem na obsah podání pochybnosti, kdo má být účastníkem řízení, a to proto, že je nepřesně označen, anebo obsah podání zjevně nekoresponduje s označením účastníka řízení a jde o odstranění tohoto rozporu. Poučení o tom, že z pohledu předmětu žaloby má být účastníkem někdo jiný, než kdo byl v podání označen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, již není poučením procesním, ale hmotněprávním a takové poučení by bylo porušením rovnosti stran řízení.
Zejména odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že řádně neodůvodnil své rozhodnutí. Konkrétně mu jde o to, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k žalovaným M. U. a M. B. odkazem na Ústavu, aniž uvedl, o jakou ústavu se jedná, a neuvedl ani konkrétní ustanovení Ústavy, se kterým by byl návrh na zákaz činnosti jmenovaných v "kterémkoliv obecním zastupitelstvu" v rozporu. V kontextu s výkladem věcné příslušnosti soudů v občanskoprávním řízení, ve kterém soud použil odkaz na Ústavu, nevzniká žádná pochybnost, že má na mysli Ústavu České republiky, z níž vyplývá, že soudy jsou povolány, aby poskytovaly ochranu právům zákonem stanoveným způsobem.
Stěžovatel další pochybení soudů, dosahující podle jeho názoru ústavněprávní roviny, spatřuje ve skutečnosti, že se nezabývaly jeho návrhem na osvobození od soudních poplatků a výloh a na ustanovení zástupce. Zcela přehlíží, že se soud tím, že řízení zastavoval bez meritorního projednání pro neodstranitelné vady podání, ani nedostal do procesní fáze, ve které by musel uvedené návrhy posuzovat, konkrétně návrh na osvobození od soudních poplatků a výloh, neboť s ohledem na zvolený postup nepřicházelo vyměření soudního poplatku do úvahy.
Argumentace stěžovatele je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Důvod, proč se soudy žalobou věcně nezabývaly, byl zákonný, neboť stěžovatelovo podání trpělo neodstranitelnými vadami, pro které nebylo způsobilé věcného projednání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu