ECLI:CZ:US:2012:2.US.3164.11.1
sp. zn. II. ÚS 3164/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, právně zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem Bieblova 782, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. 5 To 31/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny.
Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2011 sp. zn. 2 T 5/2010 tak, že se napadené usnesení zrušuje ve výrocích pod body I. a II. a znovu rozhoduje tak, že podle §79a odst. 3 tr. řádu se ruší zajištění peněžních prostředků ve výši 22 774 946,60 Kč na účtu stěžovatelky a podle §80 odst. 1 tr. řádu za použití §81a tr. řádu se tyto peněžní prostředky vydávají poškozenému. Výrok III. pak zůstal nezměněn.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, v rámci trestního řízení proti odsouzenému K. S., který je oprávněným v exekučním řízení, vedeném stěžovatelkou jako soudní exekutorkou pod sp. zn. 19 EX 831/08, byly orgány činnými v trestním řízení jako výnos z trestné činnosti odsouzeného dílem dle ust. §79a odst. 1 a dílem dle §79f tr. řádu zajištěny na bankovních účtech soudní exekutorky mimo jiné i peněžní prostředky ve výši 3.001.310,90 Kč, které jsou na základě pravomocných rozhodnutí o rozvrzích dle §337g o.s.ř., vydaných v exekučním řízení, jejím majetkem. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o jejich vydání poškozenému, který je v exekučním řízení povinným, a peněžní prostředky byly z účtu stěžovatelky odčerpány.
Stěžovatelka je přesvědčena, že protiústavním zásahem státní moci jí byl odňat majetek, který nabyla na základě pravomocných rozvrhových rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení. Stěžovatelka není pachatelkou žádného trestného činu a o trestné činnosti oprávněného nevěděla. Uvedené finanční prostředky nejsou výnosem z trestné činnosti pachatele trestného činu, ani nelze konstatovat, že se jedná o bezpracný příjem. K jejich nabytí nedošlo na základě soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a oprávněným (v trestním řízení odsouzeným). Stěžovatelka je nabyla z titulu zákonného nároku soudního exekutora na úplatu za provádění exekuční činnosti dle zákona č. 120/2001 Sb. (§1, §3 odst. I) na základě pravomocných rozhodnutí o rozvrhu, když vlastnické právo exekuovaných nemovitostí přešlo na vydražitele. Stěžovatelce tak byl v trestním řízení nezákonně odejmut její majetek, aniž by byla obviněna, obžalována a aniž by jí trestní soud uložil trest propadnutí věci dle §70 tr. zákoníku nebo ochranné opatření zabrání věci dle §101 tr. zákoníku, neboť pro jejich použití nebyly dány zákonné předpoklady. Proti stěžovatelce nebylo vedeno ani žádné vyvlastňovací řízení a uvedená finanční částka jí nebyla vyvlastněna.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, znamená, že existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se nejedná o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným peněžním prostředkům. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek (obdobě viz např. usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 3281/09 a II. ÚS 3537/10).
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledovala ochranu svých majetkových práv. Proto nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala i procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má stěžovatelka možnost domáhat se svých domnělých práv civilní žalobou proti osobě, které byly peněžní prostředky vydány, nebo proti osobě, která byla odsouzena pro trestný čin podvodu a v exekučním řízení vystupovala jako osoba oprávněná.
Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj