ECLI:CZ:US:2012:2.US.3238.12.1
sp. zn. II. ÚS 3238/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Y. Ch. (J. V. Č.), zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 112/2012 ze dne 17. července 2012 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 Nt 1530/2012-12 ze dne 6. července 2012, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. srpna 2012 a doplněnou podáním ze dne 3. září 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně vzat do předběžné vazby a současně nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Usnesením stížnostního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel je toho názoru, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně tvrdí, že obecné soudy obou stupňů v době rozhodování neměly k dispozici takové relevantní dokumenty, na jejichž základě by mohlo být o vazbě rozhodnuto. Má proto pochybnosti, zda proces doposud proběhl v souladu s čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání a s §149 trestního zákoníku Ruské federace. Ani stěžovatel v podstatě doposud přesně oficiální cestou neví, z jaké konkrétní trestné činnosti byl v Rusku obviněn a jaké konkrétní důkazy svědčí o jeho vině či nevině. Originály jakýchkoli ruských dokumentů nikdy neviděl, a že by vůči němu mělo být vůbec vedeno nějaké řízení v Rusku se dozvěděl poprvé od Krajského soudu v Plzni, který mu ale mohl předložit jen velmi kusé informace, které měl sám k dispozici. Při zadržení mu bylo oznámeno, že je proti němu v Rusku zahájeno trestní řízení pro majetkovou trestnou činnost se škodou ve výši přes 56 milionů rublů, v rozhodnutí soudu prvního stupně posléze je dokonce uvedena škoda ve výši 83 900 000 rublů. Proto se domnívá, že se nalézá ve vazbě, aniž by spáchal cokoli trestného, ať již na území Ruské federace či v tuzemsku. Nemá a nikdy neměl v úmyslu se vyhýbat jakémukoli kontaktu s úřady. Všechny důkazy, které předkládal tuzemským úřadům, byly vždy pravé.
3. Dále stěžovatel uvádí, že ze šetření tuzemských orgánů nemohla vyplynout jakákoli jeho spojitost s kriminogenním prostředím, neboť se zde živí legálním způsobem jako společník a jednatel obchodní společnosti, která zdárně funguje již třetí rok. Nikdy neměl žádný zájem se kdekoli ukrývat a nemá žádný jiný trvalý či dlouhodobý pobyt jinde než v Rusku a v tuzemsku. Je pravdou, že v minulosti stěžovatel poměrně hodně cestoval kvůli svojí práci, a to i do Spojených států amerických, ale vždy se vrátil zpět do České republiky. Vízum v cestovním pase neukazuje na to, že by se měl chtít v zahraničí ukrývat, když imigrační politika Spojených států amerických je nejpřísnější na světě a legálně by tam zůstat ani nemohl.
4. Posuzovaná věc se týká osobní svobody stěžovatele, která je v důsledku napadených rozhodnutí aktuálně a bezprostředně omezena v souladu se zákonem sledovaným účelem. V podobných situacích Ústavní soud standardně shledává naléhavost věci, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování tohoto stavu, ať už by vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv (sp. zn. II. ÚS 198/04, N 73/33 SbNU 225, 226). Proto byla věc projednána přednostně mimo pořadí.
5. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud v minulosti vyložil, že účelem předběžného šetření je - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání; rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření ještě neskončilo a státní zástupce veškeré nezbytné materiály, spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil. V řízení o žádosti o propuštění z předběžné vazby je tak nutno zkoumat trvání skutečností, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde (sp. zn. II. ÚS 2121/10, N 228/59 SbNU 323).
7. Ze shora vyloženého tedy vyplývá, že není rozporné s ústavním pořádkem, když má obecný soud, rozhodující o předběžné vazbě, toliko kusé informace o trestním stíhání, které je důvodem žádosti o vydání. Rovněž obecným soudům v extradičním řízení vůbec nepřísluší hodnotit, zda se vyžádaná osoba dopustila trestného činu, který je jí kladen za vinu, a čím je prokazován. Proto se námitky stěžovatele v daném směru míjejí s předmětem řízení, o který v daném případě šlo.
8. Z rozhodnutí obecných soudů, které byly napadeny ústavní stížností, zcela zřetelně vyplývá, že si byly vědomy své kompetence a shora uvedeného zásadního náhledu Ústavního soudu na danou problematiku. Omezily se totiž na hodnocení skutečností, vypovídajících o obavě z útěku stěžovatele. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel v tuzemsku nepobývá trvale, za účelem obchodních aktivit cestuje po Evropě a Spojených státech amerických, jeho současná manželka s nezletilým synem pobývají v Portugalsku a stěžovatel tak nemá trvalé podnikatelské ani rodinné vazby k tuzemsku. Stížnostní soud tyto úvahy rozvedl konstatováním, že trestní stíhání má proti stěžovateli probíhat od 3. listopadu 2011, jeho příbuzní v Rusku nemají o jeho pobytu žádné informace, a když je stěžovatel v tuzemsku, tak se nezdržuje na adrese nahlášeného trvalého pobytu, ale na neznámém místě. Soud prvního stupně se pak zabýval k návrhu stěžovatele i případným nahrazením předběžné vazby peněžitou zárukou. Dospěl k závěru, že s ohledem na povahu trestné činnosti, pro kterou má být v Rusku stíhán (majetková trestná činnost s výrazným majetkovým obohacením), a na intenzitu obavy z útěku, nelze v dané fázi nabídku peněžité záruky přijmout. Stížnostní soud pak vyzdvihl, že obava z útěku je u stěžovatele tak vysoká, že nabídku peněžité záruky nelze přijmout.
9. Shora uvedené hodnocení a závěry obecných soudů jsou jasné, srozumitelné a legitimní, a jako takové i ústavně souladné. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, tak mají povahu polemiky, která sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu