ECLI:CZ:US:2012:2.US.3242.11.1
sp. zn. II. ÚS 3242/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti M. Ch., s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 8 Afs 13/2011-81 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010 č. j. 31 Ca 154/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Stěžovatel provádí výklad ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), které považuje vlivem nesmyslných legislativních zásahů za naprostý legislativní zmetek. Uvádí, že omezením v uvedeném ustanovení je sledováno zamezení dvojího uplatnění odpočtů na výzkum a vývoj, Nejvyšší správní soud však dovodil, že smyslem a účelem je zaměstnávání vysoce kvalifikovaných zaměstnanců tak, aby podniky provádějící výzkum a vývoj byly schopny činit tyto činnosti ve vlastní režii. Tento "nově objevený smysl" však nemá dle stěžovatele podklad v právní úpravě v rozhodné době ani v mezinárodních dokumentech, a nadto zvýhodňuje velké podniky. Takovou interpretaci vedoucí k absurdním důsledkům je třeba odmítnout. Za absurdní označuje i pokyn č. D-288 Ministerstva financí, k němuž se Nejvyšší správní soud odmítl jakkoli vyjádřit. Vlivem změny pravidel v průběhu předmětného zdaňovacího období roku 2006 bylo zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele, který byl v dobré víře, že příslušný text zákona bude vykládán v souladu s jeho smyslem a účelem. Doměřením daňové povinnosti tak bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek. Protože mu soudy odmítly přiznat ochranu, když přistoupily k interpretaci zákona, která zjevně vybočuje z jeho účelu a vede k absurdním důsledkům, bylo porušeno i jeho právo na soudní ochranu. Na jednotlivé žalobní námitky nebylo ze strany krajského soudu dostatečně reagováno, což však Nejvyšší správní soud nepovažoval za vadu. Stěžovatel se mohl s kvalitní argumentací (byť se s ní neztotožnil), seznámit až v rámci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což považuje za popření práva domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud.
Krajský soud vyslovil přesvědčení, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo a že provedený výklad zákona neodporuje ústavním principům. V tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozsudku i na rozhodnutí kasačního soudu. Navrhl ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se podrobně zabýval výkladem §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů i všemi námitkami stěžovatele, včetně námitky o znevýhodnění malých podniků. Zabýval se i tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popř. zamítnuta jako nedůvodná.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 31 Ca 154/2009, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 v částce 43 680 Kč a penále ve výši 8 736 Kč. Stěžovatel tvrdil, že se tak stalo v rozporu se zákonem, neboť mu nebyly uznány náklady (práce na prototypech dodané jinými dodavateli) ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud shledal správnými jak závěry žalovaného, že část výdajů stěžovatele, vynaložených v rámci projektu výzkumu a vývoje, nelze uplatnit jako odpočitatelné položky od základu daně dle §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů, tak i procesní postup, na jehož základě k nim dospěl.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že krajský soud reagoval dostatečně na žalobní námitky a správně neshledal ani porušení stěžovatelových procesních práv. Soudem provedený výklad ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů označil za správný a dále jej doplnil a blíže vysvětlil.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným soudním rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
Klíčovou otázkou, která byla v napadeném řízení řešena, a na které stěžovatel postavil i stížnostní argumentaci, byl výklad ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti kasačního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušného správního orgánu, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Oba soudy, které se ztotožnily s postupem a rozhodnutím správce daně, věnovaly věci náležitou pozornost a své rozsudky řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily. Dostatečně v nich objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele, z nichž některé uplatňuje i v ústavní stížnosti, za důvodné. Jednoznačný závěr je patrný již z rozsudku krajského soudu, byť odůvodněného stručně. Nejvyšší správní soud pak podrobně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že krajský soud dostatečně reagoval na žalobní námitky. Pokud považoval za nezbytné jeho správné posouzení věci dále rozvést a blíže vysvětlit, nelze v tom spatřovat zásah do stěžovatelova práva domáhat se soudní ochrany. Rozhodně nešlo o argumentaci pro stěžovatele překvapivou, neboť výklad ustanovení §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů a jeho aplikace na skutkový stav zjištěný u stěžovatele byly již u obou správců daně zcela konzistentní. Stěžovateli byl nejméně od okamžiku, kdy mu finanční úřad při ústním jednání ze dne 26. 8. 2008 sdělil své pochybnosti, právní výklad uvedeného ustanovení znám, neboť se k němu opakovaně vyjadřoval. Předmětnou právní otázku pak vyčerpávajícím způsobem posoudil především Nejvyšší správní soud, který provedl jazykový i teleologický výklad §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů, účinného od 1. 1. 2005. Vyjádřil se i k výkladu, který zastával stěžovatel, a byť jej neoznačil za zcela nesprávný, vysvětlil, proč jej nepovažoval za úplný a podstatný. Stěžovateli nelze přisvědčit v tvrzení, že kasační soud nijak nehodnotil jím zpochybňovaný pokyn Ministerstva financí (vydaný na podzim roku 2005), sjednocující některé výkladové otázky uvedeného ustanovení. Nejvyšší správní soud se naopak tímto pokynem zabýval a připomněl, že soud není povinen se jím řídit, neboť nejde o obecně závazný právní předpis, a že pro jeho rozhodování je podstatné, zda v konkrétně řešeném případě postupoval správní orgán v souladu se zákonem. Vyjádřil se i ke stěžovatelem tvrzenému záměrnému znevýhodňování malých a středních podnikatelských subjektů a uvedl argumenty, proč tomu tak není.
Dle názoru Ústavního soudu oba soudy postupovaly ústavně konformně, pokud shledaly správným postup správce daně, který úhradu za činnosti, jež pro stěžovatele prováděly třetí osoby, neuznal jako výdaj odpočitatelný dle §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Postačí tedy v ostatním odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, která nevykazují prvky nepřípustné svévole. Do jejich závěrů proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
V dodatečném uložení daňové povinnosti coby výsledku pro stěžovatele nepříznivého nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 a násl. Listiny. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny je procesní povahy a nelze je vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V konečném důsledku tak nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu