ECLI:CZ:US:2012:2.US.3393.10.1
sp. zn. II. ÚS 3393/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Herba Vitalis s. r. o., se sídlem v Praze 1, Žitná 45/1656, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 8 Afs 2/2010-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 č. j. 10 Ca 291/2007-34, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne 19. 7. 2007 č. j. 26637/06-1701-21, a ze dne 23. 7. 2007 č. j. 7833/06-1701-21, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 ze dne 13. 11. 2006 a 11. 4. 2007, kterými byl "vyměřen nárok na vrácení spotřební daně z lihu" za zdaňovací období září, prosinec 2006 ve výši 0,- Kč. Stěžovateli byl vyměřen nárok na vrácení spotřební daně odlišně od daňového přiznání, jímž uplatnil nárok na vrácení spotřební daně, neboť dle stěžovatelem předložených daňových dokladů, vystavených daňovým subjektem Bioferm-lihovar Kolín, a.s. stěžovatel "prokázal zdanění jiných vybraných výrobků" než jaké byly uvedeny na průvodních dokladech odeslaných slovenskému odběrateli, a nesplnil tak náležitosti pro vznik nároku na vrácení daně de §14 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani.
O žalobách stěžovatele proti rozhodnutím správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze (poté co je spojil ke společnému projednání) ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je jako nedůvodné zamítl. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel nakoupil od výrobce líh se spotřební daní, který dále "zpracoval" tak, že provedl jeho smísení s dalšími přísadami. Poté, co výsledný produkt jako bylinný produkt s jinou nomenklaturou vyvezl do Slovenské republiky, uplatnil nárok na vrácení spotřební daně. Soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vrácení spotřební daně, protože stěžovatel nebyl plátcem, který by mohl uplatňovat nárok na její vrácení, neboť nebyl daňovým skladem ani výrobcem vybraného výrobku a nemohl tudíž ani prokázat, že daň z vybraného výrobku byla již uhrazena. To, že stěžovatel "nakupoval líh s daní, není totožné s vývozem lihu, u něhož byla daň předem zaplacena", a nárok na "vrácení daně náleží plátci daně, nikoliv tedy každému, kdo nakoupí líh s daní". Zákon o spotřebních daních v §14 striktně upravuje podmínky, za kterých plátci daně vzniká nárok na její vrácení, přičemž nárok nelze uplatnit u jiného (odlišného) výrobku, než u kterého byla daň uhrazena; v nyní posuzovaném případě však o tentýž výrobek nešlo. Jako vnitřně rozporné a nelogické odmítl soud tvrzení stěžovatele, že předmětem daně je toliko líh (tedy "vybraný výrobek") a nikoliv lihový výrobek jako takový (jen líh v něm obsažený).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku městského soudu posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
Ke stěžejní námitce stěžovatele, že "předmětem spotřební daně je pouze líh (etanol) lhostejno v jakém výrobku se nacházející", Nejvyšší správní soud, opíraje se o výklad rozhodných ustanovení zákona o spotřebních daních, jakož i čl. 20 Směrnice Rady č. 92/83/EHS, uvedl, že líh (etanol) "tvoří základ daně (z jeho množství se tedy vypočte za použití patřičné sazby daňová povinnost); to však nelze zaměňovat s předmětem daně, jímž jsou výrobky obsahující etanol a to v množství větším než 1, 2%". Podle soudu stěžovatel tudíž nesprávně "ztotožnil vybrané výrobky podléhající zdanění s jejich složkou, která tvoří základ ... daně" a nesprávně dovozoval, že jím zakoupený výrobek (líh) je totožný s vybranými výrobky, jež vyvezl. Na základě podrobného rozboru charakteru zakoupeného výrobku (lihu) a výrobku vyvezeného, jakož i odkazem na právní závěry z jeho dřívějších rozhodnutí (kupř. ve věci sp. zn. 5 Afs 96/2006, sp. zn. 5 Afs 161/2004, sp. zn. 9 Afs 88/2008), dospěl soud k závěru, že "proces, při kterém stěžovatel využíval nakoupený líh, byl výrobou ve smyslu §3 písm. s) zákona o spotřebních daních, při které vznikly nové vybrané výrobky ve smyslu §67 odst. 1 téhož zákona". Ustanovení §14 zákona o spotřebních daních (upravující podmínky, za kterých plátci daně vzniká nárok na její vrácení) se vztahuje pouze na "stejné vybrané výrobky, za něž byla daň již zaplacena", přičemž vybrané výrobky vyvezené stěžovatelem do jiného členského státu nebyly totožné s těmi, za které zaplatil stěžovatelův dodavatel lihu spotřební daň. Stěžovatel nebyl provozovatelem daňového skladu ani nepodal návrh na jeho provozování, přičemž výroba vybraných výrobků je možná, resp. povinná toliko v těchto daňových skladech (§19 zákona o spotřebních daních); i v případě neoprávněné výroby však vybrané výrobky podléhají daňové povinnosti a jejich výrobce je plátcem daně. I za situace, kdy nesdílí názor městského soudu, že stěžovatel nebyl výrobcem vybraného výrobku a plátcem daně, bylo pro posouzení věci podle Nejvyššího správního soudu rozhodné, že stěžovatel nesplnil základní předpoklad pro vrácení spotřební daně, neboť nepředložil doklad o tom, že na území České republiky byla zaplacena daň z vybraného výrobku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní názory zejména Nejvyššího správního soudu nemají oporu v zákoně o spotřebních daních a postrádají též "posouzení po rozumu zákona". Zejména nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud vyložil předmět spotřební daně z lihu, neboť podle něj jazykový výklad §1 ve spojení s §67 zákona o spotřebních daních nepřipouští jiný výklad než ten, že "je zdaňován líh" a pouze ten je tudíž předmětem spotřební daně, nikoliv výrobek jako celek; tato skutečnost je pak zřejmá i z důvodové zprávy k §67 zákona o spotřebních daních, jakož i z dožádaného vyjádření Veřejného ochránce práv. Stěžovatel oponuje i závěru, že jeho postupem vznikl (nový) jiný vybraný výrobek. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nevysvětlil, "jakým chemickým procesem ... se ze zdaněného lihu stane v průběhu ředění nealkoholickými složkami zcela jiný, nový líh, který je předmětem daně podléhající novému zdanění" (nový vybraný výrobek). I s poukazem na ustanovení §67 odst. 4 zákona o spotřebních daních proto setrvává ve svém názoru, že předmětem daně je pouze líh, obsažený ve výrobku a jeho zpracováním vznikne jiný výrobek - nikoliv jiný vybraný výrobek - který obsahuje tentýž zdaněný líh; takový "postup výroby není výrobou ve smyslu §3 písm. s) ZSPD" a "protože při něm nevzniká nový vybraný výrobek, nevzniká ani nová daňová povinnost". Závěr Nejvyššího správního soudu, že nepředložil doklad o zaplacení daně z vybraného výrobku, je podle něj v rozporu se skutkovými zjištěními, neboť zdanění vybraného výrobku - lihu - bylo v řízení prokázáno v souladu s §5 zákona o spotřebních daních dokladem společnosti BIOFERM - lihovar Kolín a. s.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že totožnou ústavní stížností, téhož stěžovatele se shodnou skutkovou i právní argumentací, vážící se pouze k jinému zdaňovacímu období, se již zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2012 sp.zn. III. ÚS 3392/10, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, proto na ně odkazuje a z nich ve stručnosti shodně uvádí.
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve spojení s dalšími porušeními jeho práv ve skutečnosti dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory ohledně výkladu předmětu spotřební daně z lihu ve vazbě na jeho závěry o tom, že užitý technologický postup stěžovatele byl výrobou ve smyslu §3 písm. s) zákona o spotřebních daních [dnes §3 písm. u)], kterou je možno provádět toliko v daňovém skladu (srov. též závěrečná zpráva o výsledku šetření Veřejného ochránce práv), jehož výsledkem je (jiný) vybraný výrobek, jež byly v dané věci zejména Nejvyšším správním soudem prosazeny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Lze proto uzavřít, že oba soudy (zejména pak Nejvyšší správní soud) se plně vypořádaly se všemi právními otázkami, jež stěžovatel učinil základem svých námitek, opírajíce se přitom - zejména při výkladu pojmu výroba ve smyslu §3 zákona o spotřebních daních - i o vlastní konstantní judikaturu; nelze přitom přehlédnout, že právě právní názor Nejvyššího správního soudu k pojetí výroby pro potřeby tohoto zákona vyznívá zcela souladně i závěrem, jež k této otázce zaujal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 157/97 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 99), podle něhož při výrobě "nejde jen o samotný technologický proces vzniku výrobku, při němž dochází ke změně jeho vnitřních vlastností, ale též o postup, kdy finální produkt je odlišný od produktu původního jen v důsledku své vnější úpravy, změny. Vnější úpravou výrobku nepochybně může být i jeho nové pojmenování, jež signalizuje jeho nové určení při uspokojování určité potřeby, jež je rozdílné od určení výrobku původního". Dospěly-li tudíž soudy k závěru (pro věc samu) rozhodnému, že stěžovatel vyvezl na území jiného státu jiný vybraný výrobek, než z jakého byla spotřební daň zaplacena, a tudíž zde nejsou naplněny podmínky dle §14 zákona o spotřebních daních pro její vrácení, pak jejich rozhodnutím přičíst znak interpretační svévole či judikatorního excesu nelze. Významné je též, že jejich odůvodnění je založeno na racionální, logické a srozumitelné argumentaci, přičemž existence případné jiné, i hájitelné, výkladové verze (včetně stěžovatelovy) potenciál věc ukotvit v ústavněprávním kontextu - sama o sobě - nemá.
Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal relevantní důvod, pro který by provedená řízení a jejich výsledek bylo možné hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné; podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde tedy splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad přezkumu, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) již nebylo nutné zabývat
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu