ECLI:CZ:US:2012:2.US.349.12.1
sp. zn. II. ÚS 349/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. J. L., právně zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Písek, Vnitřní Město, Fráni Šrámka 136, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 450,451/2011-2151 ze dne 30. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem vykazujícím veškeré náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí ohledně výchovy a výživy nezletilých dětí.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, matka se domáhala nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilých do USA a s přemístěním jejich bydliště z České republiky do USA, z důvodu, že se provdala, její současný manžel žije v USA a nezletilé děti, které má dlouhodobě ve své výchově, si přejí žít i nadále s ní, v místě jejího nového bydliště. Požadovala rovněž změnu úpravy styku otce s nezletilými, tak, aby vyhovoval situaci, kdy otec a děti budou žít v různých státech. Otec se domáhal změny výchovy nezletilých z důvodu, že matka děti protiprávně přemístila do USA, tím mu zabránila ve styku s nimi, že je pro děti nevyhovující vychovatelkou, upřednostňuje své zájmy před zájmy dětí a otce. Žádal, aby bylo zakázáno vycestování nezletilých bez jeho písemného souhlasu, tvrdil, že matka je v USA odkázána na příjmy manžela, nemá dostatečné prostředky k materiálnímu zabezpečení nezletilých. Požadoval, aby mu byl dán za matku souhlas s pořízením britských cestovních pasů pro nezletilé.
Kolizní opatrovník zdůraznil, že děti mají vytvořenou silnou citovou vazbu k matce, že sice mají i silné citové vazby k České republice, avšak preferují pobyt s matkou v USA.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2011 č. j. 15 P 23/2005-1929 zamítl návrh otce na změnu výchovy nezletilých, konstatoval, že nezletilí se nadále ponechávají ve výchově matky, otec má zachovánu rodičovskou zodpovědnost a příkladmo uvedl, o jakých záležitostech dětí je otec oprávněn spolurozhodovat s matkou. Matce uložil povinnost, aby otci do dvou měsíců od právní moci rozsudku doložila zajištění zdravotního pojištění pro nezletilé na území USA. Soud zamítl návrh otce na zákaz vycestování nezletilých z ČR, nahradil souhlas otce s vycestováním nezletilých do USA a s přemístěním jejich bydliště z ČR do místa bydliště matky v USA. Soud rovněž upravil styk otce s nezletilými každý rok o letních prázdninách od třetího dne prázdnin, nejpozději od 15. 6. do 5. 8., o vánocích každý lichý rok od 15. 12. do 2. 1. následujícího roku, každý sudý rok v době od 29. 12. do 14. 1. následujícího roku, každý rok 14 dní o velikonocích a každý rok po dobu osmi týdnů, rozdělených maximálně na dvě časti s tím, že konkrétní období styku, jeho rozsah, včetně toho zda styk bude probíhat s přespáním nezletilých u otce, je otec povinen sdělit matce dva měsíce předem, že tento styk bude probíhat na území města, kde nezletilí bydlí a navštěvují školu a otec je povinen zajistit jejich školní docházku. Soud podrobně upravil povinnosti rodičů tykající se náhrady cestovních výdajů nezletilých a vzájemné informační povinnosti a udělil otci za matku souhlas k podání žádosti o vystavení britských cestovních pasu nezletilým, k jejich vyzvednutí, otci uložil, aby pasy odevzdal do úschovy soudu.
Zjištěný skutkový stav soud I. stupně po právní stránce posoudil podle ust. §27 odst. 1, 2, §28 a §49 zákona o rodině. Dospěl k závěru, že důvod pro změnu výchovy není dán, neboť nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by představovaly závažnou změnu poměrů, pro niž by bylo nutno měnit předcházející rozhodnutí o výchově nezletilých. Matka děti dobře vychovávala, v její péči nebyly shledány žádné nedostatky, děti si přejí v její péči setrvat i za cenu změny bydliště a přesídlení do USA. Soud hodnotil, že matka bez souhlasu otce s nezletilými vycestovala do USA, a lze tedy v obecné rovině hovořit o tom, že mu bránila ve styku s nezletilými. V této souvislosti připomněl, že matka měla děti svěřeny do výchovy a i vzhledem k nejednoznačnému výkladu toho, který z rodičů určuje místo bydliště dětí, se mohla domnívat, že o jejich dalším bydlišti může sama rozhodnout, byť bylo následně dovoženo, že v případě přemístění bydliště dětí do jiného státu, na jiný kontinent, jde o tak závažnou záležitost týkající se dětí, o níž by měli rozhodnout oba rodiče. Rovněž vzal v úvahu, že po návratu dětí do ČR matka otci ve styku s nimi nebránila a uzavřel, že změna výchovy dle ust. §27 odst. 1 i odst. 2 zákona o rodině musí být v souladu se skutečným zájmem dětí a v této věci není na místě k změně výchovy přikročit. Dále dovodil, že není důvod k tomu, aby bylo zakázáno vycestování nezletilých z ČR bez písemného souhlasu otce a je dán důvod k nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilých a s přemístěním jejich bydliště do USA. Dle zjištění soudu si děti zvolily možnost dalšího pobytu s matkou, na pobyt v USA byly schopny se dobře adaptovat a matka péči o ně v USA dobře zvládla. Neshledal opodstatněnou argumentaci otce ohledně nedostatečného materiálního zabezpečení dětí v USA, nemožnosti řádného vzdělávání dětí v USA, či ohledně nedostatečné zdravotní péče. V tomto směru zdůraznil, že děti v době pobytu v USA žádnou újmou ať už materiální či citovou netrpěly, naopak, že se na nové prostředí dobře adaptovaly a bylo o ně dobře postaráno.
Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav, s provedenými důkazy se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal způsobem předepsaným v ust. §132 o.s.ř. a nepochybil ani v právním hodnocení věci. Proto rozsudek soudu I. stupně z podstatné části potvrdil.
Stěžovatel v ústavněprávní rovině obecným soudům vytýká předně to, že prvotním hlediskem svého rozhodování neučinily zájem dětí, objektivně ho nezjistily resp. se o to de facto ani nesnažily a svá zjištění v tomto směru přesvědčivě neodůvodnily. Stěžovatel je především přesvědčen, že obecné soudy především měly provést "úplný test" rodičovské způsobilosti a poměrů rodičů, zejména potenciálního výchovného prostředí. Teprve tím by si obecné soudy opatřily dostatečný podklad pro rozhodnutí o novém uspořádání vztahu (ať tím či oním způsobem) v nejlepším zjištěném zájmu dětí.
Obecné soudy svá rozhodnutí vedle nereflektované teze o shodné výchovné způsobilosti matky a otce opřely také o zjištěný názor dětí v řízení. I toto hledisko nepřípustně upřednostnily před zkoumáním, zjištěním a přesvědčivým vysvětlením zájmu dětí. Dle stěžovatele přesto nelze mít za to, že názor dětí byl v řízení skutečně náležitě zjištěn. Výsledkem zjištění názoru dětí v řízení v podstatě bylo, že by si sice zásadně přály žít jako dosud, tedy v péči matky a se stykem s otcem v ČR, ale nechtějí se od matky odloučit, tedy nakonec preferují péči matky i při přestěhování do USA.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nezletilá M. po vyhlášení rozsudku zřejmě pochopila vážnost situace a skutečnost, že se bude nucena trvale přemístit do USA. Sdělila tedy otci, že si skutečně nepřeje odjet z České republiky do USA, byť by to znamenalo dočasné přerušení přímého osobního kontaktu s matkou a bratrem, který je připraven do USA odjet.
V této souvislosti stěžovatel vidí jako podstatné pochybení, že obecné soudy zcela odmítly provést důkaz aktuálním posudkem znalce z oboru psychologie/psychiatrie, který by mimo jiné mohl eliminovat důsledky manipulativního jednání ze strany matky, případně vzít v úvahu pochopitelnou snahu nezletilé neublížit matce svým stanoviskem atd. Sklon matky k manipulativnímu jednání přitom není konstruktem stěžovatele, nýbrž byl konstatován staršími znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, o které obecné soudy svá rozhodnutí naopak opřely.
Stěžovatel považuje za postup zakládající nepřijatelné ústavněprávní konsekvence takový postup, kdy se obecné soudy fakticky spokojí se zjištěním, že při svěření do péče jednoho z rodičů (a ne třeba druhého z rodičů, nebo při jakémkoli jiném hmotněprávně aprobovatelném uspořádání vztahu) nebude zájem dítěte narušen, ohrožen nebo jinak zpochybněn. Právě k tomu však podle stěžovatele došlo. Na zjišťování konkrétní podoby nejvhodnějšího, optimálního, nejlepšího dosažitelného uspořádání vztahu z hlediska zájmu dítěte obecné soudy de facto rezignovaly. Nepodstatná je pak v této rovině skutečnost, že šlo o řízení o změnu výchovného prostředí, nikoli o prvotní rozhodnutí obecného soudu svěření do péče. To může podle stěžovatele mít vliv nanejvýš na váhu, kterou soud nakonec přizná jednotlivým zjištěným a posuzovaným skutečnostem, ale neospravedlňuje to ani rezignaci na hledání nejlepšího řešení, ani eliminaci posuzování a vzájemného vážení variant řešení vztahu.
Názor dítěte zjištěný v řízení je podle názoru stěžovatele relevantním hlediskem, nicméně konečné hodnocení zájmu nezletilého dítěte, jež je zde nejvyšším imperativem, přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. III. ÚS 3007/09 s dalším odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04, III. ÚS 2150/07). Stěžovatel nicméně trvá na tom, že obecné soudy ani tak nezjistily v dané věci názor dítěte, konkrétně nezletilé M. L., dostatečně. K názoru dítěte soud má přihlížet s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti, což se v daném případě nestalo.
Postup soudu je podle přesvědčení stěžovatele v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
V projednávané věci byl stěžovateli zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. usnesení I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení zákona o rodině umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou na výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu; při svém rozhodování je však soud vždy povinen sledovat především zájem dítěte. Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu.
S námitkami stěžovatele, jež jsou obsahem ústavní stížnosti, se již řádně vypořádal soud odvolací. Soud I. stupně, jak vyplývá z jeho rozsudku, se pečlivě zabýval výchovnými možnostmi matky, do jejíž výchovy byly děti před tímto rozhodnutím svěřeny a neshledal důvody pro změnu výchovného prostředí. Velmi pečlivě byly zjišťovány poměry v USA, kam měla matka s dětmi vycestovat, a nebyly shledány žádné závady, které by mohly být z hlediska výchovy nezletilých dětí podstatné.
Z ústavní stížnosti i z pozdější korespondence vyplývá, že stěžovatel považuje za zásadní změnu postoje nezletilé M., která po vyhlášení rozsudku změnila názor na své možné vycestování s matkou a bratrem do USA a vyslovila přání zůstat a studovat v České republice. Jak však vyplývá z napadeného rozhodnutí, soud vycházel při svém rozhodování z názoru obou dětí, které se vyjádřily v tom smyslu, že chtějí žít nadále s matkou i při vědomí toho, že to bude v USA. Změna postoje nezletilé M. je samozřejmě závažnou skutečností, která však nečiní rozhodnutí obecných soudů v dané věci nesprávnými, s potřebou jejich kasace, je však podnětem pro oba rodiče, aby se na dalším postupu ve věcech její výchovy s ohledem na její přání dohodli. Z hlediska ústavního je však v nynější situaci nemyslitelné, aby nezletilá M., která již dovršila 15 let, byla, byť na základě pravomocného rozsudku, do vycestování z České republiky, jejímž je občanem, jakkoli nucena. Její postoj, pokud na něm setrvá, může pak být důvodem pro změnu výchovného prostředí.
Ústavní soud rekapituluje a uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
I s ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť k takovému postupu neshledal žádný relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík
předseda senátu