ECLI:CZ:US:2012:2.US.3493.11.1
sp. zn. II. ÚS 3493/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 č. j. 7 Tdo 1073/2011-16, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12. 4. 2011 č. j. 6 To 129/2011-416 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 11. 2010 č. j. 3 T 120/2006-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá, aby mu byly nahrazeny náklady řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatel má za to, že dovolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v duchu nálezů Ústavního soudu nepřezkoumal a nehodnotil správnost a úplnost skutkového stavu věci, tak, jak bylo namítáno v dovolání. Ani jedno z napadených rozhodnutí pak dle názoru stěžovatele nedostálo požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně kvalifikace trestného činu, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se skutek tak, jak je popsán, stal, když ani provedené důkazy jej zcela jasně neprokázaly, přičemž byl opomenut důkaz - rekonstrukce na místě samém. Soud prvního stupně se neřídil zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotil jen některé důkazy a ostatní nevzal v potaz, a svůj postup řádně nezdůvodnil. Stěžovatel namítá, že mu nebylo prokázáno úmyslné jednání, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že by poškozeného uhodil. Odvolací soud také nesprávně zhodnotil skutková tvrzení vznášená stěžovatelem. Upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích ohledně místa, kde k napadení mělo dojít a způsobu napadení, na nesprávný znalecký posudek, přičemž vyslovuje přesvědčení, že měl být vypracován posudek revizní. Odvolací soud se však odvolacími námitkami zabýval jen okrajově nebo vůbec. S odkazem na nálezy Ústavního soudu, vyjadřující se k postupu při zjišťování a hodnocení důkazů, stěžovatel uzavírá, že z provedeného dokazování, tj. z nepravdivých výpovědí svědků, videozáznamu, na kterém není vidět úder stěžovatele, a ze znaleckých posudků jednoznačně nevyplývá, že by se skutek popsaný v obžalobě stal, takže měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. z., kterého se dopustil tím, že dne 16. 4. 2006 v době mezi 00.45 a 01.00 hod v Bystřici pod Hostýnem, u baru na diskotéce "Best", kde byl zaměstnán jako pracovník ochranky, fyzicky napadl poškozeného M. D., kterého nejméně 2x udeřil pěstí do obličeje, a to do spodní části čelisti vlevo, a tímto svým jednáním mu způsobil těžké zranění, spočívající v otřesu mozku a zlomenině spodní části čelisti na dvou místech a zhmoždění krční páteře, s hospitalizací v nemocnici od 16. 4. 2006 do 26. 4. 2006 s nutností nasazení kovové dlahy na poškozenou čelist do 22. 5. 2006 a podstatným omezením v běžném způsobu života, spojeným s výrazným omezením přijímání potravy nejméně do 10. 6. 2006. Za to byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné a dovolání, v němž stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, směřujících do provádění a hodnocení důkazů. Jeho námitky se vesměs týkají skutkového hodnocení věci, přičemž stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu a nabízí vlastní verzi skutkového děje. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba, spočívající v tom, že poškozený jej měl jako první chytit za tričko pod krkem a táhnout k baru, přičemž stěžovatel jej chytil za ruce a táhl do šatny, a poškozený se mu přitom vysmekl, ztratil rovnováhu a upadl na betonové schodiště s kovovými hranami, byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Za situace, kdy proti sobě stály dvě skupiny svědeckých výpovědí, když na jedné straně verzi stěžovatele přisvědčovali jeho kolegové z podniku, na straně druhé ho však jednoznačně usvědčovali hosté baru, postupovaly soudy ústavně konformně, když uvěřily usvědčujícím výpovědím, neboť tyto nezůstaly osamocené, ale jsou podporovány dalšími důkazy, především znaleckými posudky z oboru soudního lékařství a z oboru kriminalistiky (forenzní biomechaniky), které jednoznačně potvrdily, že mechanismus vzniku zranění poškozeného svědčí pro aktivní prudký úder pěstí, a současně vyloučily možnost vzniku zranění pádem na schody.
Proto ani námitky dopadající na právní posouzení věci nebyly shledány opodstatněnými, neboť stěžovatel i tyto své výhrady založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však velmi podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně.
Ústavní soud neshledal ve skutkových a právních závěrech obecných soudů extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Soudy obou stupňů srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly, odvolací soud se nadto vypořádal s dovolacími námitkami i návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Jeho závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.
Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v postupu dovolacího soudu, který se odmítl dovoláním stěžovatele zabývat věcně. Nejvyšší soud totiž, vědom si nálezů Ústavního soudu, které se zabývají restriktivním výkladem dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejprve řešil, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými jištěními, který by se v konečném důsledku mohl projevit v nesprávném právním posouzení skutku. Existenci takového nesouladu však ve věci stěžovatele nezjistil a jak je odůvodněno v předchozích odstavcích, ani Ústavní soud v tomto směru žádnou libovůli neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů, vzniklých stěžovateli v souvislosti s podáním ústavní stížnosti (viz ustanovení §62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu