ECLI:CZ:US:2012:2.US.3498.12.1
sp. zn. II. ÚS 3498/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s. r. o. se sídlem Praha 5, Radlická 49, právně nezastoupené, proti výroku I. a části výroku II., v níž stěžovatelce nebyly přiznány náklady řízení, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 4009/2011 - 184, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Cmo 126/2009-90 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. 26 C 5/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jejích základních práv.
Toto podání však nesplňuje požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména stěžovatelka není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka se přitom v minulosti již mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a k jejich odstranění byla opakovaně vyzývána s poučením o důsledcích jejich případného neodstranění ve stanovené lhůtě (např. sp. zn. III. ÚS 2341/10, 1 ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11), jakož i o náležitostech ústavní stížnosti i o dalších předpokladech pro její projednání.
Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného opakovaně i ve věcech stěžovatelky, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto nevyhověl stěžovatelčině žádosti o "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování" ústavní stížnosti a neadresoval jí výzvu k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Z podstaty věci pak nebylo možno vyhovět ani stěžovatelčině návrhu ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj