ECLI:CZ:US:2012:2.US.3520.11.1
sp. zn. II. ÚS 3520/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., právně zastoupeného Mgr. Rudolfem Koblasou, advokátem se sídlem Zborovská 2371, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 4 Tdo 1003/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že v dané věci byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 51 T 11/2009, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 1 skutkové věty), trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 skutkové věty) a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 3 skutkové věty). Za uvedené trestné činy mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák. spolu s trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 23 T 114/2009, uložen výjimečný souhrnný trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolání stěžovatele i státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 8 To 95/2010, zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1003/2011, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stěžovatel se domnívá, že soudy postavily zjištění jeho viny na nezákonném důkazu, kterým je podle něj výslech R. P. Svou výpověď totiž učinil v postavení obviněného dne 5. 9. 2008 v nemocnici v Ch., tedy v době, kdy trestní stíhání stěžovatele ještě nebylo zahájeno. Tomuto výslechu tak nemohl být přítomen stěžovatelův obhájce, a stěžovateli tak nebyla dána možnost položit mu otázky a konfrontovat jej se svou verzí skutkového děje. Tuto možnost stěžovatel nedostal ani následně, neboť R. P. zemřel. Vzhledem k tomu, že výslech obviněného P. byl podle názoru stěžovatele proveden contra legem, neměly k němu obecné soudy přihlížet. Před soudem prvého stupně byl však při hlavním líčení tento výslech přečten a z tohoto důkazu soud následně čerpal zásadní zjištění. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že obecné soudy měly ze skutkových úvah závěry plynoucí z výpovědi obviněného P. vyloučit. Pokud tak neučinily, jsou jejich právní závěry o vině stěžovatele nesprávné. Stěžovatel následně líčí vlastní verzi skutkového děje týkající se jeho role v jednání popsaném pod bodem 3 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu stran nedůvodnosti obdobných námitek uplatněných v dovolání.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje v petitu návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval závěrům Nejvyššího soudu, že v dovolání brojí pouze proti vyvozeným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, přičemž dovolací soud uvedl, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, takže nelze konstatovat, že jsou s nimi v extrémním rozporu. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět pouze námitky skutkového rázu. Dovolací soud shledal, že tyto námitky nesměřují proti hmotněprávní kvalifikaci použité nižšími soudy v napadených rozhodnutích, ale vytýkají obecným soudům nesprávně zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky v dovolání nenaplňují žádný z přípustných důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Pro ústavněprávní přezkum je s ohledem na petit ústavní stížnosti rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Pro úplnost se k námitce stěžovatele Nejvyšší soud vyjádřil i k důkaznímu řízení, jak jej provedly soudy nižších stupňů, a ke správnosti jimi učiněných skutkových zjištění.
Ústavní soud připomíná, že stěžovatelova polemika se v dovolání i v ústavní stížnosti vztahuje výlučně k jednání popsanému pod bodem 3 skutkové věty. K dalším jednáním, za něž byl odsouzen, se nikterak nevyjadřuje. Z vyžádaného spisového materiálu (č. l. 534-535, 737-741 spisu) je zřejmé, že výslech obviněného R. P. k jednání popsanému pod bodem 3 skutkové věty (k němuž došlo dne 3. 9. 2008), byl proveden dne 5. 9. 2008 v nemocnici za účasti policejní komisařky a soudkyně. Dne 6. 9. 2008 bylo sděleno obvinění stěžovateli a byl mu ustanoven zástupce. Stěžovatelův obhájce tak výslechu obviněného P. přítomen nebyl a položit otázky mu nemohl ani následně, neboť R. P. dne 8. 9. 2008 na následky zranění utrpěných v přestřelce zemřel.
Soud prvého stupně výpověď R. P. u hlavního líčení přečetl vycházeje z ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
Faktem nicméně zůstává, že obhajoba se výslechu obviněného P. vzhledem k objektivním skutečnostem zúčastnit nemohla a s ohledem na zásadu kontradiktornosti a tzv. "minimální práva obhajoby" je potřeba se zaměřit na posouzení, zda tento důkaz je jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele. Po zhodnocení verze samotného stěžovatele ve světle svědecké výpovědí D. J., s přihlédnutím ke zprávě o výskytu mobilního telefonu stěžovatele v danou dobu v blízkosti místa činu, předchozí trestné činnosti, kterou páchal stěžovatel s obviněným R. P. (jíž se v obdobném postavení aktivně účastnil, aniž to popírá), osobnosti stěžovatele a dalším zjištěním, obecné soudy dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla i v bodě 3 skutkové věty prokázána logickým, uzavřeným řetězcem důkazů a že výpověď zemřelého P. byla spíše důkazem podpůrným, nikterak klíčovým. Za těchto okolností lze uzavřít, že postupem obecných soudů, včetně napadeného soudu Nejvyššího, k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Nejvyšší soud tedy postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními trestního řádu, a proto na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu