ECLI:CZ:US:2012:2.US.3670.11.1
sp. zn. II. ÚS 3670/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem se sídlem Brno, Pekařská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 8. 2011 č. j. 11 Tdo 919/2011 - 34, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011 sp. zn. 5 To 55/2011 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2011 č. j. 92 T 156/2010 - 206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byly porušeny jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavní zásady vyplývající z čl. 90, 95 a 96 odst. 1 Ústavy.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle §199 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále stěžovateli v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku uložil povinnost zdržet se ve zkušební době jakéhokoli kontaktu s poškozenou P. W. a peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb, kdy výši jedné denní sazby stanovil na částku 100,- Kč, tedy celkem 15.000,- Kč. Rovněž stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 1.500,- Kč od právní moci trestního příkazu, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátky včas. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní test odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 2.302,- Kč. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele, jež shledal částečně důvodným, napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu, ve výroku o způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení náhradního trestu. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování nerespektovaly shora citované ústavní zásady a hrubě porušily předpisy trestního práva hmotného i procesního. V konkrétní rovině tvrdí, že od počátku trestního řízení byly ve věci prováděny důkazy výhradně v neprospěch stěžovatele a jeho návrhy na provedení důkazů zpochybňujících věrohodnost výpovědi P. W. jako hlavního důkazního prostředku proti němu byly orgány činnými v trestním řízení vytrvale zamítány. Některé osoby sice policie vyslechla ve stadiu policejního šetření před zahájením trestního stíhání vůči stěžovateli, výslechů se však nemohl účastnit jeho obhájce. V předmětném řízení byl ještě ve před zahájením trestního stíhání vypracován k žádosti policejního orgánu znalecký posudek z oboru psychologie, který dle mínění stěžovatele nemůže být trestněprávně relevantním důkazním prostředkem, neboť nemohl uplatnit svá práva vyplývající z ustanovení §105 a násl. trestního řádu. Znalec při vypracování posudku vycházel z výslechů osob uskutečněných před zahájením trestního stíhání, jichž se stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost zúčastnit a případnými dotazy korigovat obsah těchto výslechů a případně i posudku. Posudek vypracovaný na základě materiálů, které samy nemohou být důkazem, nemůže sloužit v předmětném řízení jako důkaz proti stěžovateli. Je přesvědčen, že vytýkané vady posudku nemohl odstranit ani osobní výslech znalce u hlavního líčení, neboť znalec na posudek výslovně odkázal a vycházel z něj při výpovědi.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.
Těžištěm projednávané ústavní stížnosti je tvrzení, že v důsledku protiústavních pochybení v procesu dokazování byl ve věci vynesen nesprávný rozsudek.
Ústavní soud je nicméně nucen konstatovat, že v tomto ohledu se stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod nepodařilo prokázat. Pokud jde o výtku, že od začátku trestního řízení byly ve věci prováděny důkazy výhradně v jeho neprospěch a jeho návrhy na provedení důkazů orgány činné v trestním řízení vytrvale zamítaly, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci se důkazními návrhy stěžovatele v napadeném usnesení zabýval odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud vzhledem k důkazům před ním provedeným nepochybil, pokud nevyslechl další navrhované svědky, a to i proto že se jedná o svědky, s nimiž stěžovatel a poškozená nežili ve společné domácnosti a s nimiž se měli stýkat náhodně. Jeho rozhodnutí je tedy přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněno a z ústavněprávního pohledu mu nelze cokoli vytýkat.
K námitkám týkajícím se důkazu znaleckým posudkem a práv obhajoby, je především třeba uvést, že jejich přípustnosti brání princip subsidiarity ústavní stížnosti (k tomu viz blíže např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 236/04), který se projevuje v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ještě před jejím podáním. Tomuto požadavku však stěžovatel v dané věci zjevně nedostál. Nelze totiž pominout, že uvedené výtky mohl opakovaně uplatnit již v průběhu trestního řízení, a to zejména při hlavním líčení či v rámci odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Mimoto platná právní úprava předvídá možnost kdykoli v průběhu trestního řízení vznést námitky proti osobě znalce, proti jeho odbornému zaměření nebo proti formulaci otázek položených znalci (srov. §105 odst. 3 trestního řádu), které nejsou omezeny žádnou lhůtou pro jejich uplatnění (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 952 a násl.). Pokud tedy stěžovatel tyto prostředky nápravy vytýkaných pochybení, jichž se v českém právním řádu nabízí široká škála, v průběhu předchozího řízení nevyužil, nemůže očekávat, že se svými argumenty nyní uspěje u Ústavního soudu. Nadto je nutno zdůraznit, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, z něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely. Jejich rozsudek je založen i na řadě dalších důkazů, které byly dostatečným podkladem pro přijetí závěru o stěžovatelově vině.
Pouze k doplnění lze uvést, že stěžovatel svoji argumentaci zpochybňující znalecký posudek patrně opírá o právní úpravu platnou před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Dle současné právní úpravy obsažené v ustanovení §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu je totiž policejní orgán oprávněn vyžadovat znalecké posudky již před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 948), přičemž již v této fázi řízení lze vznést námitky ve smyslu §105 odst. 3 trestního řádu.
Nezbývá tedy než uzavřít, že stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů není v dané věci namístě. Stěžovatel měl v průběhu předmětného řízení příležitost uplatnit svá procesní práva i argumenty na svoji obhajobu. Jeho námitkami uplatněnými jak v obhajobě, tak posléze v opravných prostředcích se obecné soudy řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích, která jsou náležitě odůvodněná, se s nimi vypořádaly. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 25. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu