ECLI:CZ:US:2012:2.US.3912.11.1
sp. zn. II. ÚS 3912/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 23, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 7 Tdo 1145/2011 - 19 ze dne 13. 9. 2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 80/2011 - 175 ze dne 3. 5. 2011, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně, č. j. 1 T 110/2010 - 159 ze dne 17. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho konstitučně garantovaných práv tím, že obecné soudy se při rozhodování v jeho právní věci dostatečně nevypořádaly s námitkami, které vznášel v průběhu celého trestního řízení, a to před soudy všech stupňů v rámci rozhodování o jím podaných opravných prostředcích.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců s tříletou zkušební dobou za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu tří let, když jej soud byl uznal vinným tím, že svým chováním coby účastník provozu na pozemních komunikacích způsobil dopravní nehodu, v jejímž důsledku zahynul cyklista.
Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, na základě jehož výsledku dospěl k závěru, že stěžovatel (v pozici obžalovaného) "dne 4.8.2010 ve 21:50 hodin na silnici I. třídy č. 16, v obci O., okres Jičín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat r.z. XXX XXXX, se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, kdy při průjezdu obcí nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla vzniklé situaci, přehlédl a nereagoval na osvětleného jedoucího cyklistu B. K., který jel na pánském jízdním kole zn. Kellys, který odbočoval na místní komunikaci vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu s cyklistou pravou přední stranou vozidla, následkem čehož tento utrpěl polytraumata a na místě dopravní nehody zemřel". Soud vyšel z výpovědí čtyř svědků, ze znaleckého posudku z oboru dopravy, jakož i z listinných důkazů, a sice z příslušného protokolu o nehodě, plánku nehody, fotodokumentace a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky. Na základě takto komponovaného důkazního materiálu dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel je vinen skutkem, pro který je obžalobou stíhán, přičemž odůvodnil i výrok o trestu.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, v němž namítal, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy, následkem čehož prý dospěl rovněž k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel v odvolání zejména uvedl, že sám poškozený cyklista se v rozhodné době pohyboval na vozovce v rozporu s pravidly silničního provozu, a tím vytvořil podmínky pro vznik dopravní nehody. V závěru odvolání pak učinil návrh, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám jej obžaloby zprostil. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal v intencích ust. §254 odst. 1 trestního řádu, a shledal odvolání stěžovatele nedůvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. V této souvislosti poznamenal, že odvolací námitky stěžovatele se v zásadě shodují s námitkami, které vznášel již před okresním soudem. Argumentaci soudu I. stupně však doplnil o právní rozbor relevantních ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Poté, co Krajský soud v Hradci Králové odvolání svým výše citovaným usnesením zamítl, napadl jej stěžovatel dovoláním, ve kterém soudům prvního i druhého stupně vytkl nesprávnost právního posouzení skutku. Namítl, že nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h stanovenou pro jízdu v obci, dále že neporušil žádné ustanovení týkající se způsobu jízdy, že jeho jednání nelze hodnotit jako zaviněné a že ani nebylo příčinou střetu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby jim přikázal nové projednání a rozhodnutí v dané věci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění svého usnesení neshledal žádné vady co do skutkových zjištění a právních závěrů soudů obou stupňů s tím, že ještě dále rozvedl argumentaci, zejména pokud jde o kauzální nexus ve vztahu k posuzované věci, přičemž vyvracel námitky stěžovatele brojícího proti závěru, že jeho jednání je v příčinné souvislosti s usmrcením poškozeného cyklisty.
Proti všem rozhodnutím obecných soudů v posuzované trestní věci podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž obecným soudům, především však soudu dovolacímu, vytýká "ignoraci" (dovolacích) námitek, které stěžovatel ve svém dovolání uvedl, a sice otázku překročení nejvyšší povolené rychlosti, otázku obecného významu pojmu "náhlá překážka", který je užit ve znaleckém posudku, z něhož soudy vycházely, a konečně i otázku "zavinění ve vztahu k nepředvídatelnému chování jiného účastníka silničního provozu s odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 96/80 a 3 Tz 20/81". Stěžovatel má za to, že opomenutí soudů stran argumentů obhajoby představuje "zásadní zásah do práva na spravedlivý proces a působí tak podstatnou vadu řízení, které má bezprostřední vliv na rozhodnutí ve věci samé ... V intencích spravedlivého kontradiktorního procesu je nemyslitelné, aby některé části obsahu opravného prostředku, či vůbec samotné obhajoby, byly beze slova ponechány stranou. Byť se nejedná o jev v praxi obecných soudů nikterak ojedinělý, nelze takovou praxi tolerovat". Stěžovatel sice neočekává, že se zvláště rozhodnutí o opravných prostředcích musí vyjádřit ke "každé větě" uvedené v příslušném návrhu, je však přesvědčen, že neodráží-li rozhodnutí soudu ve věci samé argumenty obhajoby, pak taková rozhodnutí dle mínění stěžovatele nemohou naplnit požadavky na spravedlivý proces.
Na úvod považuje Ústavní soud za potřebné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí, anebo se jejich rozhodnutí vyznačovala libovůlí v rozporu se zásadami zakotvenými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Tuto skutečnost odráží i konstantní a bohatá judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 nebo usnesení IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.).
Pakliže stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s rozhodnutími obecných soudů (viz např. výklady příčinné souvislosti pod bodem V nebo polemika v souvislosti s "nejvyšší přípustnou" rychlostí pod bodem VI atd.), což představuje většinu materie ústavní stížnosti, pohybuje se v rovině práva jednoduchého, přičemž námitky jím vznesené nemají svůj původ v ústavním právu. S ohledem na to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, tak není Ústavní soud k jejich přezkumu povolán. Pro posouzení ústavní stížnosti jsou tudíž relevantní toliko ta tvrzení stěžovatele, která naříkají opomenutí obecných soudů náležitým způsobem zohlednit argumenty jím vznášené. Z obsahu napadených rozhodnutí je však prima facie zřejmé, že tyto stížní námitky nemohou obstát.
Stěžovatel se v tomto směru zaměřuje nejprve na rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že zmiňuje-li se jeho usnesení o nejvyšší povolené rychlosti či o pojmu "překážka", dochází k tomu pouze v obecné rovině bez zřetele na polemiku obsaženou v dovolání. Z tohoto usnesení však přitom vztah k této dovolací námitce jednoznačně vyplývá, když soud své úvahy na toto téma uvozuje větou, že "Otázka rychlosti jízdy obviněného se nevyčerpává tím, že v momentě střetu jel rychlostí 50 km/h, a že tedy neporušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb." Dovolací soud tím dává zřetelně najevo svůj nesouhlas s předmětnou dovolací námitkou stěžovatele a v dalším výkladu poukazuje na důvody, proč závěr stěžovatele v této otázce nelze akceptovat, resp. proč je nutno vzít v úvahu i další ustanovení vzpomínaného zákona o provozu na pozemních komunikacích.
K témuž vývodu je možno dospět ve vztahu k otázce týkající se pojmu "překážka". Stěžovatel nejdřív viní soud I. stupně z toho, že zcela obešel závěr soudního znalce, v němž stojí, že "Z technického hlediska cyklista vytvořil řidiči osobního automobilu překážku náhlou", což jest v tomto posudku dále podepřeno příslušnými definicemi pojmu "náhlá překážka". Z prvoinstančního rozsudku ovšem naopak plyne, že na tento závěr soudního znalce soud pamatuje, když explicite připouští, že cyklista svou náhlou změnou směru jízdy z technického hlediska vytvořil stěžovateli překážku náhlou (srov. dikci věty uvedené na str. 4 rozsudku soudu I. stupně: "Z technického hlediska sice cyklista vytvořil řidiči osobního automobilu překážku náhlou."). Je sice pravdou, že se v daném případě nejedná z lingvistického hlediska, zejména s ohledem na hypersyntax, resp. lingvistiku diskursu (blíže k tomu viz závěrečný díl akademické Mluvnice češtiny [Daneš, F., Grepl, M., Hlavsa, Z. et al. Mluvnice češtiny (3). Skladba. 1. vydání. Praha: Academia, 1987, str. 622 an.]), o formulaci dovednou, ba spíše o formulaci ve vztahu k obsahu celého komunikátu nevhodnou, nicméně tato jazyková "neobratnost" nedosahuje takové intenzity, aby zakládala nesrozumitelnost odůvodnění soudu, a v posledku i protiústavnost jeho rozhodnutí.
Naproti tomu soudy odvolací i dovolací zaujaly k této otázce dle názoru stěžovatele "mnohem sofistikovanější postoj", když se ve svých úvahách nechaly unést legální definicí pojmu "překážka", který je obsažen ve zmíněném zákoně o provozu na pozemních komunikacích, přestože soudní znalec ve svém posudku hovoří o překážce v technickém, a nikoli právním smyslu. Tímto "zdánlivě právním argumentem" prý ze svých úvah odstranily věcný obsah znaleckého posudku. Zde lze přisvědčit stěžovateli v tom, že Krajský soud v Hradci Králové vskutku nepromyšleně včlenil svůj výklad o "překážce provozu" k argumentaci "náhlé překážky", aniž by v této spojitosti činil jakoukoli distinkci mezi "náhlou překážkou" v technickém smyslu a "překážkou provozu" ve smyslu právním, přesto je však namístě zde učinit stejný závěr jako ve vztahu k odůvodnění soudu I. stupně v předchozím odstavci, neboť interpretační poznámka odvolacího soudu není nosným důvodem vyvrácení námitky stěžovatele, jak ostatně plyne z navazujícího textu. Již vůbec nelze tuto stížní námitku přijmout ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, který naopak tento rozdíl nepochybně zvýrazňuje, když praví, že "Pojem "překážka" tak lze při posuzování daného případu použít jen v tom smyslu, že uskutečněný odbočovací manévr poškozeného neumožňoval obviněnému pokračovat v dosavadní jízdě". Nejsou tu proto relevantní ani úvahy stěžovatele, který poukazuje na standardní případ sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti, které Ústavní soud ve své judikatuře hodnotí jako ústavně nekonformní prvek.
Stěžovatel již žádné další ústavněprávně významné stížní námitky neuvádí, krom obecného (to jest dále nikterak nerozvedeného) konstatování, že "Rovněž soud odvolací i soud prvého stupně přehlížely argumenty obhajoby a ve svých rozhodnutích se s nimi nijak nevypořádaly". Bylo by v rozporu s úlohou a ústavněprávní povahou postavení Ústavního soudu jako specifického orgánu státní moci, jakož i s povahou řízení o ústavních stížnostech, kdyby sám aktivně vyhledával možná porušení práv a svobod stěžovatele, a proto se touto námitkou dále nezabýval.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že v postupu obecných soudů zjevně absentují stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených práv.
S ohledem na řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu