ECLI:CZ:US:2012:2.US.3919.11.1
sp. zn. II. ÚS 3919/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2011 č.j. 25 Cdo 2573/2009-236, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 č.j. 20 Co 420/2007-202 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 3. 2007 č.j. 5 C 183/2004-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Mělníku napadeným rozsudkem uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 149.407,- Kč s 2,5% úrokem od 2. 2. 2005 do zaplacení, co do částky 11.829,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, zamítl žalobu na zaplacení 815.692,- Kč s příslušenstvím a ohledně 4% úroku z prodlení z částky 149.407,- Kč od 1. 9. 2000 do 1. 2. 2005 a 1,5% úroku z částky 149.407,- Kč od 2. 2. 2005 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele a druzí dva žalovaní i trestným činem podvodu, protože jejich jednáním, spočívajícím ve zmenšení aktiv společnosti LIBERTA a.s. o částku celkem 19.025.011,- Kč, došlo k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, mimo jiné i žalobce. Pohledávka žalobce za úpadcem LIBERTA a.s., přihlášená a přiznaná v konkursním řízení ve výši 976.028,- Kč, byla dle spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 K 32/97 uspokojena toliko poměrně ve výši 11.829,43 Kč, zatímco - nebýt trestné činnosti žalovaných - byla by uspokojena do výše 161.236,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaní odpovídají za škodu vzniklou žalobci společně a nerozdílně dle §420 odst. 1 obč. zák.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 139.413,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do zaplacení a že žaloba co do částky 825.686,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4% z částky 139.413,- Kč od 1. 9. 2000 od 2. 6. 2003 a úroku ve výši 1% od 3. 6. 2003 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolací řízení proti rozsudku soudu I. stupně zastavil, dovolání proti rozsudku soudu odvolacího odmítl jako nepřípustné, neboť v posuzované věci stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.
Stěžovatel tvrdí, že spravedlivým důsledkem trestné činností žalovaných je povinnost nahradit celou škodu 965.098,-Kč. Pokud by totiž nebylo trestné činnosti žalovaných, pak by dlužník Liberta, a. s. vůbec v konkurzu nemusel skončit a mohl generovat výnosy, kterými by postupně uhrazoval své dluhy. Důsledky nezákonné činnosti žalovaných tak nelze separovat pouze na v trestním řízení prokázanou škodu, ale je nutno je posoudit ekonomicky.
Neústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů a neprovedení důkazního řízení, které by objektivně nalezlo spravedlivou a adekvátní výši škody, kterou žalovaní skutečně způsobili svou nezákonnou činností v hospodaření společnosti Liberta, a. s. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry přijatými obecnými soudy.
Po přezkoumání v ústavní stížnosti uplatněných námitek Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Jeho hlavním požadavkem ve vztahu k Ústavnímu soudu je přisvědčit mu v jeho názoru na výši škody a změna výpočtu částky, jež mu má být vyplacena ze strany žalovaných. Tímto požadavkem však Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V souzené věci přicházela úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu