ECLI:CZ:US:2012:2.US.3948.12.1
sp. zn. II. ÚS 3948/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem advokátní kanceláře Praha 1, Charvátova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 28 Co 222/2012-104 ze dne 12. 9. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 pod č.j. 42 C 15/2012-585 ze dne 26. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 33 605 Kč. Uvedená částka představuje náhradu škody na zdraví (bolestné a ztrátu na výdělku) za úraz, který stěžovatel utrpěl dne 29. 1. 2010 na neudržovaném chodníku ve vlastnictví žalovaného, Hlavního města Praha.
Soud první instance zamítl žalobu s odůvodněním, že ačkoliv chodník nebyl udržován, byl stěžovateli jeho stav znám. Odvolací soud částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný a částečně odmítl odvolání s tím, že v případě nároku na bolestné se jedná o bagatelní částku nepřesahující 10 000 Kč a tento samostatný nárok nebylo možno napadat odvoláním.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů je nelogické a nespravedlivé. Stěžovatel neměl jinou možnost, než jít po tomto chodníku, který byl v den úrazu po celé délce neupravený, zasněžený a zmrzlý. Soudy obou stupňů ze své úvahy vynechávají skutečnost, že chodník musí být udržován vlastníkem pozemku, přičemž odpovědnosti se může povinný zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že nebylo v moci povinného této základní povinnosti dostát (např. z důvodu kalamity nebo nenadálé změny počasí atp.). Soudy tedy dospěly k absurdnímu závěru, že dlouhodobé porušování povinnosti jej vyviňuje z odpovědnosti. Stěžovatel dále poukazuje na absurditu právní úpravy (byť obecné soudy se s nastolenou otázkou nevypořádaly z důvodu, že považovaly nárok za nedůvodný z jiného hlediska), která je také rozhodná pro posouzení jeho nároku a dle níž vlastník pozemku jako samosprávná jednotka, může vydat předpis, kterým určí, že nebude některé komunikace uklízet. Povinný tak sám o sobě prohlašuje, že není povinný a povinnost plnit nebude.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Při posuzování věci vycházely z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008), dle níž objektivní odpovědnost podle §27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích je spojována jen s takovým stavem na komunikaci, která tvoří závadu ve schůdnosti. Závadou ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi, respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů, nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat.
Po provedeném dokazování dospěly soudy k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci závady ve schůdnosti chodníku ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni, kdy se stal úraz. Stěžovatel, který byl v lokalitě místa úrazu zaměstnán, daným místem procházel asi měsíc a o stavu a údržbě chodníku byl informován. Příčinou pádu stěžovatele tedy nebyla změna ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., kterou by chodec ani při obezřetné chůzi, respektující stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů, nemohl předpokládat.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neprokázal existenci závady ve schůdnosti chodníku ve smyslu shora citovaného ustanovení, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů je podloženo podstatným závěrem, že stav komunikace, na níž došlo k úrazu, nelze podřadit pod pojem závada ve schůdnosti, a proto žalovaný neodpovídá za škodu vzniklou stěžovateli, nelze soudům vytýkat, že se nezabývaly námitkami směřujícími proti liberaci žalovaného ohledně zařazení chodníků do seznamu chodníků bez zimní údržby.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu