ECLI:CZ:US:2012:2.US.3985.12.1
sp. zn. II. ÚS 3985/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky E. L., zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Brno, Tišnovská 143, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. 20 Cdo 202/2012, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 15 Co 194/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. 35 C 30/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s odkazem na čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, a podle čl. 11 Listiny. Současně v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve věci daňové exekuce vedené na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno III. pod č. j. 178201/03/290941/2001 ze dne 20. 10. 2003 proti daňovému dlužníkovi M. L. byly vyloučeny v rozsudku specifikované nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka podala dovolání, které považovala za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování, čímž "došlo k tzv. opomenutí důkazů", s jejichž pomocí by nepochybně prokázala své výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Obecné soudy se dále náležitě nevypořádaly s právní argumentací prokazující její výlučné vlastnictví a svůj právní názor řádným způsobem nezdůvodnily. Konstatování Nejvyššího soudu uvedené na str. 4 napadeného usnesení s odkazem na argumentaci ohledně nabývání vlastnictví manželů dle příslušných zákonných ustanovení platných do 31. 12. 1990 považuje za právně nedostačující. Je proto přesvědčena, že obecné soudy neudělaly vše pro spravedlivé řešení věci a podrobně se k ní nevyjádřily, resp. nevycházely ze zjištění a navrhovaných důkazů, které by osvědčily její právní nárok na vlastnictví, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje, resp. dále rozvíjí argumentaci uplatňovanou v předchozích opravných prostředcích, s níž se již obecné soudy bezezbytku vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost však Ústavní soud staví právě do role další opravné instance, která mu, jak bylo zdůrazněno, nepřísluší.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci. Dokazování ve věci proběhlo zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a provedené důkazy byly řádně zhodnoceny. Přitom žádné z důkazů nebyly neprávem opomenuty ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 177/04, SbNU 315 N 172/35). K námitce stěžovatelky ohledně dokazování je nutno připomenout, že na provedení navrženého důkazu nemá účastník řízení nárok, soud tedy není povinen každému jeho důkaznímu návrhu vyhovět. Soud je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv, přičemž má povinnost řádně o jejich neprovedení rozhodnout a tento postup zdůvodnit (např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96). V projednávané věci odvolací soud tomuto požadavku dostál, o čemž svědčí odůvodnění napadeného rozsudku, v němž soud podrobně vysvětluje, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na doplnění dokazování (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že se soudy náležitě nevypořádaly s argumentací, jíž se snažila prokázat své výlučné vlastnictví k předmětným nemovitostem. Těmito tvrzeními, která ostatně poprvé uplatnila v odvolacím řízení, se již zabýval odvolací soud, přičemž z důvodů, které vyložil v odůvodnění svého rozsudku, je vyhodnotil jako účelová a odpovídající tomu, jak se předmětný spor vyvíjel (str. 3 rozsudku). V rámci dovolacího řízení na ně podrobně reagoval i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, a námitky obsažené v ústavní stížnosti pak není možno hodnotit jinak, než jako polemiku s jeho právním názorem, která ústavněprávní roviny nedosahuje.
I pokud jde o právní posouzení věci, nelze obecným soudům nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, není extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Odůvodnění rozhodnutí důsledně a podrobně objasňují, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za těchto okolností tedy Ústavní soud nemůže činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Z práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka především dovolává, totiž neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ale jeho obsahem je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10, SbNU 357 N 231/59).
Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud z důvodů výše vyložených nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu