ECLI:CZ:US:2012:2.US.40.12.1
sp. zn. II. ÚS 40/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2010, č. j. 1 Co 85/2010-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2010, č. j. 24 C 91/2009-58, v řízení o ochranu osobnosti zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném omluvy za tvrzení, které bylo žalovaným užito v jeho knize, že žalobce se "...násilím domáhal vstupu a napadl jednoho z pořadatelů B. K., staršího politického vězně, jemuž svým počínáním způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Olomouci...". Toto tvrzení soud prvního stupně ověřil důkazy ze spisu Krajského soudu v Praze 36 C 28/2008 (vyjádřením žalovaného v této věci Ing. F. Š. a svědeckou výpovědí B. K.). Z rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Města Bystřice pod Hostýnem (dále též "přestupková komise") ze dne 7. dubna 2008, č. j. VNIT 145/2007-33, soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené proti žalobci pro přestupek, kterého se měl dopustit tím, že měl fyzicky napadnout pořadatele B. K. a způsobit mu pohmoždění palce levé ruky, bylo zastaveno, neboť spáchání skutku nebylo obviněnému prokázáno [dle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů]. Soud prvního stupně neakceptoval tvrzení žalobce, že tvrzení o žalobci je co do svého celkového vyznění nepravdivé jen proto, že přestupkové řízení bylo zastaveno. S přihlédnutím k závěru, k němuž došla i přestupková komise, že fyzický kontakt mezi žalobcem a B. K. při pokusu žalobce dostat se do sálu na zasedání, se prokazatelně odehrál (což v přestupkovém řízení potvrdil i žalobce a slyšení svědci) a k faktu, že téhož dne byl B. K. prokazatelně ošetřen pro poranění palce pravé ruky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v podstatném byla žalovaným zveřejněná informace pravdivá a podložená a celkové vyznění této informace odpovídalo pravdě. Nejednalo se o zjevnou nepravdu, kterou by nebylo možné v demokratické společnosti tolerovat. Soud prvního stupně zdůraznil sníženou ochranu osob veřejně činných, za niž považoval i žalobce, které musí akceptovat větší rozsah zásahů do osobnostních atributů, než jiní občané (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04). Soud prvního stupně uzavřel, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a proto byla žaloba zamítnuta.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 1 Co 1 Co 85/2010-108, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že předmětný výrok je skutkovým tvrzením, kdy žalovaný popisuje skutek žalobce, a to formou citace s odkazem na vyjádření Ing. F. Š. V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále vyložil, že skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Odvolací soud považoval za správný názor soudu prvního stupně, který hodnotil pravdivost předmětného tvrzení na základě všech provedených důkazů, a nikoliv pouze na základě zjištění o zastavení přestupkového řízení vůči žalobci. Zdůraznil, že tímto rozhodnutím nebyl soud prvního stupně vázán. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, který žalobce hodnotí jako osobu veřejně činnou a v souvislosti s tím hodnotí vyšší míru tolerance soudu (institut snížené ochrany osob veřejně činných). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celkové vyznění zveřejněné informace odpovídalo pravdě a při snížené ochraně osob veřejně činných je nutno tuto informaci v demokratické společnosti založené na svobodě projevu tolerovat.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 30 Cdo 4265/2010-147, odmítnuto jako nepřípustné, neboť nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam a dovolatel ani otázku zásadního právního významu nevymezil. Dovolací soud konstatoval, že otázku výkladu §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 29032/95, ve věci Feldek proti Slovensku).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Opětovně vyslovuje přesvědčení, že výrok uvedený v knize, jejímž autorem je žalovaný, je nepravdivý a představuje neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti. Zdůrazňuje, že strany žalovaného se nejednalo o legitimní výkon svobody projevu, nýbrž o její zneužití k účelu, který nepožívá ústavní ochrany. Tvrzení žalovaného považuje za zcela nepravdivé a vůči sobě za difamační. Obecným soudům vytýká, že se odmítly zabývat přestupkovým řízením, které bylo o předmětném incidentu vedeno a které skončilo závěrem, že skutek, z něhož byl stěžovatel obviněn, nebyl prokázán. V rámci tohoto přestupkového řízení pak zpochybňuje výpovědi svědků navržených poškozeným B. K. Stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy neprovedly v řízení žádný důkaz, že difamační tvrzení je pravdivé. Pouhý fakt, že stěžovatel byl obviněn třetí osobou z násilného jednání, nemůže nikomu dávat právo o něm veřejně uvádět, že se tohoto jednání dopustil.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel namítá porušení práva na ochranu dobré pověsti a porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že tvrzení žalovaného obsažené v knize považuje za nepravdivá a difamační a že bylo zasaženo do jeho práva na ochranu dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny. Z této argumentace ovšem žádný ústavněprávní přesah nelze dovodit. Daleko více se jedná polemiku s hodnocením a závěry (skutkovými či právními) obecných soudů, k čemuž se Ústavní soud opakovaně vyslovuje tak, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V dané věci k žádnému takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
8. Pro posouzení stěžovatelovy námitky porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že v řízení neprovedly žádný důkaz o tom, že tvrzení žalovaného je nepravdivé, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně příslušný spis. Z něj zjistil, že obecné soudy (konkrétně Krajský soud v Brně) provedly v řízení mj. důkaz rozhodnutím přestupkové komise, v němž byl celý incident popsán, i spisem Krajského soudu v Praze (36 C 28/2008), v němž se nacházelo vyjádření Ing. F. Š., jehož citaci žalovaný ve své knize použil, k shora uvedenému incidentu. Na základě těchto provedených důkazů pak soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že žalovaným zveřejněná informace se v podstatě zakládala na pravdě. V průběhu jednání před soudem prvního stupně přitom žalobce, resp. jeho právní zástupce opakovaně potvrdil, že k prováděným důkazům nemá žádné námitky z hlediska jejich autenticity. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat libovůli, která by mohla představovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelův názor, že obecné soudy měly být vázány rozhodnutím přestupkové komise. Z rozhodnutí přestupkové komise ze dne 7. dubna 2008, č. j. VNIT 145/2007-33, se podává, že přestupková komise sice přestupkové řízení zastavila, když dospěla k závěru, že nebylo možné prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele (napadením B. K.) a způsobeným následkem (zraněním B. K.), avšak skutečnost, že k napadení B. K. stěžovatelem došlo, byla v řízení jednoznačně prokázána. V odůvodnění rozhodnutí je nicméně přinejmenším připuštěna možnost, že ke zranění B. K. mohlo dojít v souvislosti s fyzickým kontaktem se stěžovatelem. K uvedenému Ústavní soud podotýká, že rozhodnutím správního orgánu, jímž nebylo rozhodnuto o tom, že byl spáchán přestupek (ale i trestný čin popř. jiný správní delikt), není civilní soud z pohledu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán a může provádět ohledně zjišťování skutkového stavu vlastní dokazování. Podle citovaného ustanovení je totiž civilní soud vázán pouze rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a nikoliv rozsudkem zprošťujícím srov. např. rozhodnutí R 58/1966, R 22/1979 atd.), či rozhodnutím o tom, že se přestupek nestal (v dané věci bylo přestupkové řízení zastaveno). Civilní soud takovým rozhodnutím vázán není, nicméně jej také nemůže nechat zcela bez povšimnutí. V dané věci obecné soudy i s přihlédnutím ke zmiňovanému rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení s dostatečnou mírou jistoty zjistily skutkový stav věci a měly tedy oporu pro závěr o tom, že tvrzení žalovaného mělo pravdivý základ. Jejich závěry rovněž nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Závěrem Ústavní soud jen stručně poznamenává, že argumentace obecných soudů o snížené ochraně osob veřejně činných, jíž poměřovaly zásah do osobnostních práv stěžovatele, je zcela v mezích vymezených Ústavním soudem v jeho judikatuře (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 164/04, N 71/37 SbNU).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu